V posledním článku jsem na příkladu chování k šelmám kritizoval – ne vlky, že se chovají jako vlci, ale lidi, že se nechovají jako lidé. A u příkladu šelem musím zůstat i dneska, protože v minulém týdnu mě jedna ze zmíněných šelem (medvědice) osobně navštívila. (Neznajíc sice číslo popisné skončila ve včelíně o kousek vedle, ale stejně: medvěd do vsi – pero do ruky!)

Připadá mi, že stejně jako se dá z kousku tkáně teoreticky vytvořit celý živočich, tak i z nějaké podružné skutečnosti se dá vytvořit obraz doby. Jinými slovy že řešení šelem má v sobě vzorec chování, kterým se dneska řídí společnost obecně i v jiných oblastech.

Zřejmě ten samý medvěd, který dělal lumpárny na podzim i na jaře – neměl respekt před lidmi a jejich blízkostí –, byl nedávno chycen u Lysé hory, uspán, dostal obojek a byl vypuštěn. Nic lepšího ho ale nenapadlo než hledat štěstí na hranici Valašska v hustě osídlené krajině.

Jeho příběh asi nemá dobrý konec – zajede ho auto nebo bude zastřelen nebo při troše štěstí dožije někde v ZOO nebo v hradním příkopu nebo se vrátí do hor, ale podivné chování může kdykoli nečekaně opakovat.

Bylo lepší řešení? Kde udělali soudruzi chybu? Někdo tvrdí, že zážitek z chycení a uspání utvrdil medvěda v tom, že lesy jsou nebezpečné místo k medvědímu životu, a tak si teď užívá podél silnic a v zástavbě, kde je mu hej. Takže lépe bude problematická zvířata nechytat, neuspávat a přímo lovit? Možná ano, ale v každém případě by měl chycený méďa pobýt v karanténě a absolvovat testy, z čeho že pramení jeho divnost – zda není z cirkusu nebo z domácího chovu, a pokud ano a nemá vůči lidem zábrany, tak už ho do přírody nevracet. Vracet divnému medvědovi svobodu jenom s obojkem na krku a doufat, že se polepší, je opovážlivost, vždyť i domácí psi – mají-li se pohybovat mezi lidmi – musí být na vodítku a s náhubkem. Aby medvěd prožil dobrý a dlouhý život, tak se musí lidí bát a mít respekt, cesta integrace medvědů do civilizace asi je možná, ale není dobrá pro žádnou stranu.

Chybou asi je, že jsme jako lidé vypadli z odvěké role nepřítele – chováme se nelidsky. Svoboda medvěda končí tam, kde začíná svoboda člověka, a basta! Svoboda bez hranic – to by zmátlo kdekoho! Medvěd není stavěný na to, aby byl absolutním a nedotknutelným pánem. „Ano, jsi brachu sympaťák a chráněný a můžeš jíst všechno ovoce, ale ze stromu v lidské zahradě ne! Ne pro tu škodu, ale že tě to zkazí – staneš se tak popelnicovým narkomanem a tvůj život nebude mít dobrý konec a my tě chráníme, ale to neznamená, že ti zajišťujeme beztrestnost, to znamená že ti chceme zajistit dobrý život. Chybami se zvíře učí.“

Vzpomněl jsem si na scénu z knížky Pepánek nezdara. Pepánek dostával výprask často, aniž by z toho měl trauma, ale otce to mrzelo, že musí synka trestat, a tak dal na radu a jednou, než začal bít, tak počítal do deseti, že by snad hněv přešel a bití nebylo… Jenže nepřešel – zesílil! A těch deset vteřin bylo pro Pepánka trauma a nejistota, kdy nevěděl, co se děje, a když konečně začal výprask, tak si spokojeně oddechnul, že je vše, jak má být. Zločin a trest mají své místo a čas a pak je to jejich soubytí užitečné, jinak je to na kočku.

Představa, že když se nebude trestat, tak zločin přestane být zločinem, neplatí: lumpárna zůstane lumpárnou, zneužití zneužitím, chyba chybou. Cesta do pekla se nezmění na cestu do ráje přehlížením ukazatelů.

Zvířecí výchova mláďat je tvrdá, nekompromisní a účinná. Výchova lidských mláďat je experimentální – nesmí se dát pohlavek ani facka a ani se to snad už neumí – facky a pohlavky znají lidé jen z televize od supermanů a tam končí příjemce v kotrmelcích nebo na krchově. Ale lidé mají rozum, a tak se k něčemu doberou i bez pohlavků, jenže zvířata si to bez lepanců v hlavách nesrovnají.

Lidé musí umět řešit rozpor mezi správným a rozumným! Měřítkem správnosti je nějaký zákon, zvyk, vzorec, jenže realita se nedá popsat vzorcem, každý je nedokonalý a nepostihuje všechny okolnosti okolo. A proto je člověk „tvor myslící“, nejenom „člověk konající“ podle vzorce (je snaha propočítačovat člověka, aby konal jen instrukce a nepřemýšlel).

Chránit je správné, neomezovat je nerozumné. Lidé to někdy aplikují na svých dětech – neomezování, netrestání, trpělivost, vysvětlování – peklo pro ně i pro okolí.

No a stejné peklo lidé tak trochu připravují i zvířatům. Zvířata mají nepřátele, instinkty a jistoty a nová role posvátné krávy v Indii, které je vše dovoleno (kterémužto jevu jsme se kdysi tak pošklebovali), je mate. Jak mohou zvířecí rodiče vysvětlovat dětem, že člověk je nepřítel a „pozor na něj“, když v reálu jsou pro ně lidé zajímavá a neškodná stvoření, která na ně vytahují jakési krabičky nebo před nimi utíkají! Přitom by po kontaktu s lidmi měl následovat poplach, rámus, štěkot psů, střelba, hrůza, úprk… a poučení.

V čem je tedy nebezpečnost lidí? V jejich nerozumu! Kazí výchovu zvířecí populace, prokazují medvědům medvědí službu. Medvědi tak mají starost o svá mláďata, aby se jim nedala na popelnice a nepřilnula k lidským obydlím. Snadné a lahodné živobytí – cesta slepá s nedobrým koncem! A lidé? Chránit a nesmyslně integrovat! Misto chránit přirozené, cenné a životaschopné!

Chybou je také vychovávat lidi, aby se přizpůsobovali medvědům! V národním parku, to ano, ale doma?! Kdyby z každé popelnice vyskočil po otevření čertík na pružině a medvídkovi dal po hubě a plivnul mu pepřákem mezi oči, to by bylo rozumné, jenže ochrana v současném pojetí znamená beztrestnost (a tím i bezzkušenost) – chráněná bytost nesmí dostat po hubě, byť by to bylo k jejímu dobru.

A tak ani tento článek není napsán o medvědech, ale o nerozumu. O tom, že správné a rozumné není někdy v souladu, o pohrdání hierarchií v rodině, ve společnosti i v přírodě, o chybách, kterými se člověk ani zvíře neučí, ale kazí, protože po nich nenásleduje logická a poučná reakce, protože mantinel uhýbá a není rozdíl mezi chybou a nechybou a je zmatek nad zmatek – u chráněných zvířat i chráněných lidí. Vzorec chování, který se aplikuje na mnohé oblasti, akorát u medvědů to bije do očí! A to je asi dneska bití do očí nepřípustné a je bráno jako falešné informování!