16.10.2021 | Svátek má Havel


ÚVAHA: Život na heslo

24.12.2020

Nedávno jsem komunikoval on-line s americkým vědeckým časopisem o své publikaci. Musel jsem uvést, kdo jsem, odkud, a co vlastně chci. Jistě, aby neobtěžoval kde kdo. K tomu byl třístránkový formulář, ne právě jednoduchý, kde jsem byl na každé stránce ujištěn, že data jsou chráněna. Aby se tak stalo, bylo nutné mít heslo. Zdálo se, že žádný problém. Nejdřív přišel kód, dvanáct znaků, ty jsem musel poslat, aby přišlo heslo. Ovšem do toho se mi co chvíli objevoval malý čtvereček a vedle „nejsem robot“. Nejsem, vždy jsem to potvrdil. Kámen úrazu byl v mé pomalosti; nejsem počítačový expert a třebaže umím slušně anglicky, některé formulace, nepochybně právně nenapadnutelné, byly přece jen složité. Než jsem je pochopil, vyplněný text zmizel a čtvereček chtěl opět vědět, zda nejsem robot.

Tohle byl extrém. Nakonec jsem se probojoval i k heslu. Teď je to stále častější – heslo a rovněž potvrzení, že nejsem robot. Podobnou situaci jsem zažil ve styku s dalším časopisem, v Anglii, kde jsem ztroskotal. V zoufalství jsem napsal hlavnímu redaktorovi, jehož znám léta z mailu. Odpověděl, že ani on tu komunikaci nezvládá. Druhý den mi napsal, že můj text je podán – dokázala to sekretářka redakce. Když jsem jí srdečně děkoval, odtušila, že nejsem zdaleka jediný, komu se nepovedlo stát se heslem.

Ve styku s jednou zdejší telefonní společností jsem to musel rovněž potvrdit, abych se nakonec probojoval dál. Potřeboval jsem informaci, ale na druhé straně mi odpovídal robot. Představil se, ale debata s ním nikam nevedla. Říkám si, co kdybych byl také robot? Kdy někdo postaví takového, který si dokáže popovídat s kolegou? Zase šlo, mimo jiné, o heslo. Ukázalo se, že staré prošlo, ale nikdo mi to nedal včas vědět.

V zaměstnání, na univerzitě, musíme mít rovněž heslo a jsme předem upozorněni, že naše staré skončí k určitému datu. Jeho nahrazení není právě jednoduché a jak mi potvrdil mladý „ajťák“, ti jsou vesměs mladí, prý z naší starší generace ho více kolegů žádá o pomoc. Byl slušný, formulace „starší generace“ potěší. Mnozí z nás jsou opravdu, ale opravdu senioři. Znám skoro osmdesátileté, stále velmi aktivní vědce.

Heslo je zvyk dávný, třeba armáda ho má od dob patrně nepamětných, podobně již ve starověku občas poslové vezoucí významné zprávy. My měli v poslední době novinku – vstup do restaurace nebo klubu na heslo. To byly zprávy o tom, jak občas někde potají otevřeli, v noci, navzdory zákazu. I tady se host stával heslem. Docela bych rád věděl, jaká hesla to byla, ale asi dala zapamatovat snáz než desetimístný password, kde jsou velká a malá písmena, číslice a další znaky.

Stáváme se heslem, někdy se píše „password“, ale je to jedno. Samozřejmá je opatrnost peněžních ústavů, kde na to při elektronické komunikaci velmi dbají. Tam jsme jménem i vstupním heslem, a ještě dalšími, která vytváří nějaký počítač, a za pár minut je ruší. Chce to rychlost. Je to skvělé cvičení. Četl jsem o kursech pro seniory, v nichž jde o výcvik paměti, takže prý po čase se nějaká stará paní naučila Ludolfovo číslo π na sto desetinných míst. Prakticky to není k ničemu, pro výpočty jsem vystačil s 3,14, ale tady šlo o cvičení paměti. Ta k stáru slábne a přitom, ovšem jak vývoj ukazuje, potřebujeme ji pořád víc, a také, to je další problém, pohotovost.

Potřeba paměti je velká. Vždyť s každou platební kartou se stáváme heslem, PINem. Co karta, to PIN. A k tomu upozornění, že není dobré mít ho napsaný na kartičce uložené vedle karty. Ovšem je dobré někam ho zapsat, a nenosit to do obchodu. My starší pamatujeme ještě vkladní knížky; daly se dokonce zařídit „na heslo“. Nevím, spíš většina lidí měla normální, když vklady nebyly nijak dramaticky vysoké.

Občas počítač nabídne, že si heslo zapamatuje, ovšem stává se, že ho po čase zapomene. Nevyznám se v tom. Je dobré mít někde po ruce „heslář“, abychom nemuseli to ztracené hledat. Občas zas stroj velí heslo změnit, což jsem právě popsal. Bývá to různé. Jak jde čas, uvědomuji si, že se stávám heslem. Zatím ne robotem.

Náš život je zaheslovaný a pořád víc si s námi povídají roboti. Někdy je to až strašidelné, pro nás starší. Náš vnuk má jednoduchého robota, postavičku, která ani nevím, co všechno dokáže. Vkrádá se pocit, že si děti časem vystačí s takovou figurkou. Snad je to až příliš černá vize, abychom se nakonec pro naše vnoučata nestali také passwordem, kterým se budeme muset ohlásit, abychom si popovídali. A dodat „nejsem robot, ale dědeček“.



Stylová jako Dana Morávková v brýlích Crullé. Vyhrajte 500 Kč na nové brýle
Stylová jako Dana Morávková v brýlích Crullé. Vyhrajte 500 Kč na nové brýle

Zvažujete pořízení nových obrouček? Hledáte stylové sluneční brýle nebo perfektně padnoucí čočky? Zapojte se do soutěže, vyhrajte poukázku a...






 Neviditelný pes
Toto je DENÍK: do sítě jde obvykle nejpozději do 8.00 hod. aktuálního dne. Pokud zaspím, opiji se, zešílím nebo se zastřelím, patřičně na to upozorním - neboť jen v takovém případě vyjde Pes jindy, eventuálně nikdy.
Šéfredaktor Ondřej Neff (nickname Aston), příspěvky laskavě posílejte na adresu redakce Jiřímu Wagnerovi, redaktorovi NP (nickname JAG). Rubriku Zvířetník vede Lika.