Nynější epidemie nám dala řadu lekcí a tři z nich bych zmínil:

1. Připomněla se nám předně smrt a smrti se bojí kdekdo. Teď ten děs podněcovaný zprávami či tiskovkami plnými čísel o zesnulých srší z mnohých očí za oněmi tak trochu komunisticky povinnými rouškami. Na druhé straně se křesťané chlubí, hlavně teď během velikonočního času, svým vzkříšením čili tím, že smrt je pohlcena ve vítězství: vždyť beránek boží vzal na sebe oběť za nás a tak jsme za vodou. Jen vzácně někomu dojde to, že původně šlo o něco jiného, totiž docela prostě o to, že smrt není to nejhorší - horší je ztráta svobody čili zotročení. Provedl to Jan Palach a Jan Patočka to v reflexi ukázal. Vypadá to, že tyto souvislosti bude muset česká společnost ještě pochopit.

2. Ukázalo se nám sepětí všech lidí mezi sebou tak, že bude nutné začít brát vážně i ty zapomenuté chudé: „chudé máte s sebou vždycky“. Ale nikoliv pouze v naší bohaté společnosti. Budeme muset začít pomáhat i jiným státům z bídy a hlavně k demokratickému uspřádání. Ostatně za prokázání toho, že chudoba pramení v omezení svobodného počínání, dostal Amartya Sen v roce 1999 Nobelovu cenu. Lidstvo je jeden celek a jeho infekce nezná národní, náboženské či administrativní hranice. Nelze se od ostatních oddělit. Nákaza vzplane ve slamech či v totalitních státech a pak se rozšíří na všechny. A ani dokonalá medicína není s to všechno zvládnout. Pokusy vymezit člověka našly tak snadné řešení v infekci - infikovaný je prostě člověkem.

3. Potvrdila se hloupost vydělování národů a národovectví coby základu státu. Onen propagátor nacionalismu šířící v přednáškách po Evropě svou doktrínu o tom, že je žádoucí z EU vystoupit, pohořel. Došlo k separaci nikoliv jen podle hranic států, ale až po okresy, města i vesnice či přímo zařízení a ústavy. Požadavek na Brexit mimochodem zcela vyprchal. Zavedení všech těch izolací totiž již teď přináší plody a plody budou ještě daleko trpčí: všichni budou tratit a ekonomika i demokracie se bude jen těžko vzpamatovávat. Ovšem ještě jedno poučení si z epidemie můžeme vzít. Na pozadí epidemie se sesypala doktrína o tom, že domovem je naše domovina (Heimat, homeland) čili první osoba plurálu coby předpolitický základ politického uspořádání. Považovat totiž ulici či kterýkoliv jiný veřejný prostor za domov se dá těžko; leda bezdomovci tam přece bydlí. Pouze ve skutečném domově lze sundat veškeré oblečení a ovšem i roušku s tím, že rouška se jinak musí nosit všude. A co je pak vlast? Vlast je možná všechno ostatní a vlastnictvím zároveň není nic z toho. Lpět na zoufale prchavém „my“ je prostě hloupost. Jediné nám zbývá: rozvíjet ryzí vztah „já“ k „ty“ zcela určité lidské bytosti. Jinak zůstane jen zoufalství.

Samotné nošení roušek je při tom výrazem altruismu a nikoliv egoismu v tom, že vyjadřuje postoj ke kterémukoliv druhému. Nikoliv jen k soukmenovcům s tím, že před cizincem bych měl roušku nacionalisticky sundat a na něj chrchlat. Žádnou lidskou bytost nechci nakazit. Dopady tohoto požadavku jsou sice spíš symbolické než skutečné, ale to jen podtrhuje význam tohoto pochopení. Ostatně myšlenku roušky zachycuje již podobenství o milosrdném Samaritánovi tím, že je reakcí na otázku po tom, kdo je můj bližní: bližní je každý, koho potkáš. Vyjádřeno jinak: buď ty bližním!

Mezi hlavními oběťmi této epidemie i epidemií dalších bude zdá se konservativní nacionalismus.