Čtoucímu pozdrav! Dnešní omladina je nevychovaná, jsou to vandalové, ničeho si neváží, provokují …

Nic proti tomu. Souhlasím s tím, až na to slovní spojení „dnešní omladina“. Vždycky mne dráždí slůvko „dneska“ ať již v pozitivním či negativním kontextu. Byli jsme hodnější? Slušnější? Ale kdež. O mládeži v každé době platilo parafrázované upozornění ze zoologické zahrady „nakrmit a nedráždit!“

Přibližně v padesátých letech minulého století jsme měli starého souseda žlučovitého dědka, co stále okřikoval rozjívené kluky a hrozil jim přitom holí. To neměl dělat! Netoliko, že se mu otevřeně vysmívali do očí a drze na něj pokřikovali, ale občas mu také pomazali kliku lejnem. To ještě nebylo tak drsné jako když jednou v noci naštvaní chasníci o jednu generaci starší vyzvedli sedlákovi, který je štval, na střechu chléva jeho vlastní žebřiňák. Vysvětlení pro mladší čtenáře − byl to dřevěný vůz, co se zapřahal za koňský nebo kravský potah.

Přibližně v sedmdesátých nebo v osmdesátých letech, už to nevím přesně, kdy to bylo, se chlapci tak ze sedmé až osmé třídy bavili tím, že o víkendu v nestřeženém objektu Mototechny se vozili a záměrně nabourali třicet automobilů.

„No bylo to blbý, když jsme nabořili to první auto. Pak už jich ale bylo víc, tak bylo zbytečné přestat.“
„To byla řacha, když to Honza napral žigulem do sloupu, sed si na střechu a děsně se smál.“
Přenesme se teď do současnosti. Jednoho letního podvečera jsme s manželem seděli na zahrádce, když náhle slyšíme z ulice chlapecké hlasy – tak čtvrtá až pátá třída.

„Hele želva!“ Opravdu tam byla, živá a nepřehlédnutelná. No a jak to bylo dál? Zkuste si tipnout následný test:

a) Druhý chlapec řekl: „A jó“, chvíli si se zvířátkem pohráli, patřičně je potrápili a nechali být.
b) Druhý chlapec řekl jenom znuděně: „Hm“ a loudali se dál.
c) Druhý chlapec řekl: „Berem!“ a odnesl ji s sebou.

Tak která varianta vám přišla nejvěrohodnější? Správná odpověď je ale možnost d), kterou uvádím teprve teď. Druhý chlapec řekl: „A jó!“ Načež zazvonili u nejbližšího domku. Vyšla paní – „co je kluci?“

„Máte želvu?“
„Máme.“
„Asi vám utekla!“
„To je ale potvora! Ste hodný, děkuju.“ A želvu si odnesla domů.
Náhle slyšíme, jak z vrátek vybíhá pán a slyšíme chlapecké hlasy: „Děkuju, děkuju“.
„Neděkujte, my děkujeme vám.“

Takže jak je to s tou dnešní mládeží? Jako to bylo vždycky. Jak kdy.