Zeman ve svém projevu při vyznamenávání 28. října na závěr pronesl věty, jež poukazují k závisti těch, kdo budou vyznamenané kritizovat. Kritizovat ho je třeba, ale nikoliv za to či ono jeho rozhodnutí o vyznamenaných. Důvodem je něco úplně jiného, totiž ono Zemanovo slovíčko „závist“ v takovém projevu. Nabízí se podrobit tento moment krátkému rozboru.

Základem je to, že každý politik musí s kritikou počítat. Ovšem Zeman ji již delší dobu pokládá za osobní útok na sebe sama a mstí se za ni. Sám se při tom chová podobně, avšak jeho kritika má vesměs podobu ponižování a urážek někdy až vulgárních bez toho, že by o argument i jen zavadil (selhání jeho argumentačních schopností je u něj dost hluboké http://blog.aktualne.cz/blogy/jan-payne.php?itemid=28312).

Chci si zde ale všimnout něčeho jiného. Totiž toho, že Zeman ve svém projevu předjímá důsledky pro vyznamenané, přičemž výslovně tvrdí „každý, kdo bude vyznamenán, bude, jako se to už několikrát stalo, trpět“. Trpět? Trpět snad tím, že ostatní jim budou závidět jejich úspěch v podobě vyznamenání? Připomeňme si jen, že řada lidí vyznamenání z rukou Zemana prostě odmítla; naposledy Věra Špinarová ústy svého syna. Je snad rukoupodání s takto ubohým presidentem a metál v kredenci až takovou poctou?

Vyznamenání má hodnotu díky tomu, kdo ho uděluje. Vzpomeňme jen, kolik vyznamenání udělil Husák a jeho komunističtí předchůdci. Vyrukovat s ním nyní je jen pro ostudu a ti, kdo byli takto poctění, skrývají to pečlivě. Být ve společnosti estébáckých agentů, normalizačních poskoků či Zemanových podržtašků včetně rádoby umělců přece není žádný med. A spadají snad rektoři univerzit kritizující Zemana mezi těch „několik ušlápnutých lidiček, kteří sami v životě nic nedokázali“? Ovšem to všechno je vedlejší.

Klíčové je ono slovíčko „závist“ coby souhrnné označení všech kritiků Zemana. Zeman jím častuje kdekoho a má za to, že tím vystihl charakter svých odpůrců. Ovšem vyslovuje jen něco o sobě samotném: takto vypadá jeho duše plná animosit ke kdekomu. Není vůbec s to pochopit to, že někdo je veden vznešenou pohnutkou spravedlnosti a že spravedlnost je pro něj dokonce tím nejzazším. Stejně je na tom pravda, pravda ne ta, již mám já, ale ta, jež má podle Rádla mě; za ni je leckdo i ochoten trpět bez naděje v dodatečné odměny. Příkladem pro všechny je Hus a Patočka nám to při vzniku Charty 77 zase připomněl. Ostatně on samotný takto skonal a mnoho signatářů mělo osud v lecčem podobný. Ani to si ale Zeman vůbec není s to představit: skrýval se za komunismu kdesi v koutku a čekal, jak to dopadne (pokládat bezvýznamný článeček v bezvýznamném plátku těsně před koncem komunismu za odboj je směšné). Stejně tak Zemanovi uniká úcta k sobě samému. Všechny takové pohnutky pokryje slovem „závist“ a ty, kdo se od jeho výkladu hrdinství odlišují, soustavně uráží. Naopak ctí oportunisty na opačné straně: až příliš mnoho signatářů anticharty a jiných přisluhovačů KSČ je mezi jeho přáteli.

Vcítit se do někoho s takto oploštělou duší je dost těžké; nicméně v naší společnosti je příliš mnoho těch, kdo mají duševní úroveň podobnou, podobně vypitou a prázdnou. Ti Zemana zvolili do úřadu a nyní ho i velebí. Jim se naopak Zeman odvděčuje tím, že jim uděluje řády.

Chápu skutečné hrdiny v tom, že se konečně dočkali. Ovšem to, že mezi ně byli zahrnuti i lidé bezvýznamní či dokonce opovrženíhodní, postupně diskredituje je samotné. Ve vlastním zájmu měli odmítnout. Ostatně nelze za náhodu pokládat to, že Zeman vyznamenal tolik osobností po smrti - své vyznamenání již nemohou tak snadno odmítnou. Postoj skutečných hrdinů trefně vyjadřují Krylova slova:

„Kolik vám platějí za tenhle nápad? Táhněte raději s děvkama chrápat! Co mi to říkáte? Že šel bych zas? Rád? Odpověď čekáte? Nasrat, jo, nasrat!“