Před mnoha léty jsem četl knížku gruzínského spisovatele Nodara Dumbadzeho Zákon věčnosti. Kniha je napsaná v reáliích Sovětského svazu (dneska velice poučné čtení), některé epizody jsou lidsky krásné a pěkně napsané a jiné jsou už dneska k smíchu nebo paradoxně jejich jazyk zní opět povědomě. Do dneška mi ale utkvěl v paměti onen zákon v poslední kapitole formulovaný: Lidská duše je příliš těžká na to, aby ji člověk unesl sám, a tak si musíme pomáhat ji nést… já tobě a ty zas někomu dalšímu a ten zas dále...

Pěkná myšlenka! Tenkrát jsem si to zobecnil na to, že náš život nesoucí světem tělo a duši je těžký a pomáhat si navzájem je dobré, a představoval jsem si, že když pro někoho něco udělám, že on to časem předá dál někomu jinému a ten pak zase dál… a že po čase se mi to vrátí, a že to asi obletěl ten můj skutek zeměkouli. Že Země rotuje okolo své osy a okolo ní rotují dobré skutky jejího obyvatelstva a že motorem toho všeho je vděčnost a pokora na obou stranách. Funguje to tak i dneska? Je dnešní dobrota nezištně rotační?

Tyto myšlenky mě napadly v souvislosti s nedávnými vánočními svátky, kdy se hodně dobročiníme, ale i v souvislosti s tím, že naše století přináší s sebou mj. i pomáhací boom. Proč to asi je, stojí za zamyšlení.

Svoboda minulých let nám otevřela možnosti k činění i dobročinění a člověk se dneska setkává na „burze dobročinnosti“ s mnohými aktivitami, které chtějí jeho pozornost, energii, emoce i peníze! Hemží se to tu požadavky a ten, který má nejpůsobivější reklamu - upoutávku ve tvém svědomí –, ten vyhrává. Konkurence je velká, bídy měřené metrem našeho zdraví, pohodlí nebo konzumu a životní úrovně je u nás, ale hlavně po světě nekonečně. Neštěstí a bída nedůstojná naší tolerance a nečinnosti kam se podíváš a kdejaký spolek má lék: svoje KH + tvoje peníze. Účinnost, účinky a vedlejší účinky se neuvádějí. Viděno z břehu příjemců pomoci je to jenom dobře. Viděno z břehu dávajících je toho na jednoho moc. Člověk zvládá pár aktivit, kde se angažuje, a ostatní musí házet za hlavu nebo někam. Může – nemůže? Je to otupělost, bezcitnost? Zatímco akutní pomoc trhá rekordy, u těch dalších člověk podpoří místní, konkrétní, kde výsledky jsou hmatatelné a viditelné, u dalších váhá a u té vzdálené a neakutní pomoci už se ztrácí. Princip „Dej nám peníze a my za ně vykonáme nějaké dobro“ funguje jako novodobé odpustky – náhradní plnění.

Aktivity si ale žijí svým životem a obhajují své místo na slunci tím, jak dobře a jak dobré dobro komu činí. A po dobrém ovoci poznáte dobrotu organizace.

Co je ale patrné, že se z dobročinnosti stalo i průmyslové odvětví. Zatímco dříve byla tato oblast pokrývána amatéry a těmi, kteří si to zvolili jako poslání, dneska je to zaměstnání jako každé jiné. Jak pomáhat se vyučuje na univerzitách, obor má své techniky a postupy. V průmyslu ale nepůsobí zákon věčnosti ani zákon vděčnosti, ale zákon poptávky a nabídky, služba a klient, žádné řetězení, role jsou dány a měly by se hrát, ne vyměňovat.

S tím souvisí i to, že se trochu vytrácí to původní předprůmyslové dobro – obětavost a soucit jako přirozená součást života projevovaná nezprostředkovaně přímo v nejbližším okolí – k těm cifrám posílaným na účty národních i nadnárodních spolků přidat i nějaký malý konkrétní úkon, abychom nevyšli ze cviku. Přes všechnu profesionalitu a specializaci, kterou má většina dobročinných organizací a které se zúročí při větším průšvihu a pohromě, v běžném nevýjimečném čase je stále čas pro úkony titěrné, ale niterné a vzácné – stejně jako nedostatek lásky neodstraní nevěstince (jejich služby mají handicap), tak i specializované spolky a organizace odborně i hmotně na úrovni neodstraní nedostatek lidskosti, soucitu a dobroty, jejich služby mají mnohdy podobný handicap.

A k tomu ještě politika! Politici a vlády chtějí mít často na dobro patent. Když dva dělají totéž, není to totéž, zvláště když ten jeden je politikem. To je pak dobro politické, dogmatické, presentační, reklamní – dobro jako trumf v politickém mariáši. Pomoc, která pomáhá pomáhajícímu (minimálně k image). A skrytost almužny tu dostává na frak – ať neví tvoje levice, co dělá tvoje pravice, je tu naruby: ať ví levice a všichni, co dělá pravice, a stydí se, že je to dělat nenapadlo. Jenže dobro je apolitické, rodí se ze vztahu mezi člověkem a jeho svědomím a pro někoho i mezi člověkem a Bohem. Niterná záležitost milosrdenství se v politice nemilosrdně stala věcí veřejnou, z pomáhání se stal bič na protivníky, na jednotlivce, na strany i na státy. Kdo nepomáhá, není… Čech, Evropan, člověk, křesťan… A jak se pozná ten, kdo nepomáhá? No to je přece ten, kdo s námi nesouhlasí, kdo nejásá nad aktuálním reklamně-politickým nápadem!

A jako je válka pokračování politického boje jinými prostředky (nerozumnou surovostí), tak i politicky pojaté dobročinění může být pokračováním politického boje nerozumnou dobrotivostí. Jako by začala fungovat RVHP – rada vzájemné humanitární politiky, která radí, komu a jak dobročinit a komu vyčinit.

Nepublikovaná, mlčenlivá, dlouhodobá pomáhání tisíců našinců i činnost mnoha nadací

pomáhajících těm, kteří život začínají, s všelijakým postižením žijí, až po ty, kdo ze života odcházejí, ale i dalším potřebným doma u sebe i doma u těch potřebných – jsou přehlížená a znehodnocena aktuálním politickým divadlem a pomáhacím dogmatem… Jsme za „bezcitné přežrané zrůdy“.

Zákonu věčnosti se dostalo novelizace: z „Musíme si pomáhat!“ na „Musíme pomáhat!“ a konečně na „Musíte pomáhat!“ a je tu dobrota nárokovaná, vynucovaná, neřetězená. Zákon věčnosti se tímto změnil na zákon dočasnosti, který platí do vyčerpání zásob pomáhačů.

A navíc: Co se nárokově podporuje, to se i simuluje! A jestli se stal z dobročinění průmysl a politika, tak i ze simulování se stává průmysl i politika. Daňový poradce poradí, jak minimalizovat odvedenou daň. Simulační poradce poradí, jak maximalizovat přijímanou pomoc (o tom si klepotají čápi v hnízdě i v teplých krajinách i v různých menšinách).

U neakutní, dlouhodobé pomoci je odvěkou otázkou, co pomocí je a co pomocí není. Teoreticky je to jasné. Místo pečených ryb dávat udice, místo sušeného mléka kozy a krávy, ale dokážeme darovat i způsob myšlení, způsob života? Ukazovat nejen solidní konzum, ale i druhou stranu této mince… už od dětského věku školy, kroužky, jazyky, aktivity, brigády, cestování, rozhled, vzdělávání, zodpovědnost, zaměstnání. Navíc šperkujeme předpisy a normy k dokonalosti, šikanujeme se navzájem, evidujeme si a zdaňujeme a trestáme každý prd! A hlavně – jsme dobro-činní – v tom smyslu, že většina dělá něco dobrého, využitelného dalšími (zločinci a nečinci jsou zatím v menšině). To je ta dobro-činnost, kterou je nutné vyvážet tam, kde je bída! Pro to všecko jsme i ziskoví a můžeme podporovat neziskovky a pomáhat tak, kde se dá… i tam, kde se nedá, a doufat, že za dobrotu se na žebrotu už dneska nechodí.