Nám, co jsme prožili dětství a mládí v socialismu, byl tento tvor vždycky prezentován jako jedno z nejodpornějších stvoření pod sluncem, horší už snad byl jen fašista nebo imperialista. Bývá také nazýván jinými jmény: buržoust, šosák, maloměšťák a jeho kmen se jmenuje buržoazie, měšťanstvo, střední třída čili middle class. Hnidopišský sociolog se mi možná vysměje, že tyto pojmy mají odlišné akademické definice, ale nám, kteří byli většinu života měšťákem a buržoazií strašeni, to splývá v jedno.

Měšťák se mimo jiné vyznačuje tím, že je mu košile bližší než kabát. Stará se především o sebe, svou rodinu a majetek a ví, že co si nezařídí sám, to mu nikdo nedá. Proto je taky často nerudný na ty, kteří mu to chtějí sebrat. Ať už přímo, nebou formou daní. A je-li bezprostředně ohrožen, volí ty, kteří nabízejí účinnou obranu. (Že to mohou být občas lumpové a podvodníci, to je jiný příběh.)

Nepídí se po moudrostech bez okamžitého praktického využití, a proto bývá mnohými umělci a vzdělanci hluboce opovrhován a považován za burana bez rozhledu a fantazie. Nepotřebuje vůdce, vystačí si sám se svou rodinou a přáteli a jen si vesele před sebou valí tu svou pověstnou kuličku. Lidský život nebere jako svatou válku, ale spíše klídek a pohodičku. A přiznejme si - ty jsou přece jen lepší základnou pro stabilitu, prosperitu a kulturní rozkvět, než prostředí permanentní revoluce.

Za svého úhlavního nepřítele jej proto považují všichni charismatiční vizionáři, kteří se občas v průběhu dějin mění v masové vrahy. Nemají ho rádi, proto i vymýšlejí jevy jako měšťácká morálka, měšťácká výchova, měšťácký vkus a tvrdě proti nim vystupují. Je také pravda, že tradiční střední třída v dnešním světě pozvolna mizí, stejně jako tropické pralesy nebo alpské ledovce. Lidstvo se v podstatě čím dál víc dělí pouze na bohaté a chudé. Napadlo mě: není třeba na místě položit si otázku, zda právě tento zaprděný měšťák není jednou z opor svobody a demokracie?