Dopady slov P. Piťhy (i některých dalších kazatelů) na naši společnost - světskou i církevní - mi připadají jako působení chemického indikátoru na roztok ne úplně známého složení. To, co se děje po kápnutí, prozradí o chemické sloučenině ledacos, co bylo do té doby skryto.

První, co mě napadlo, je test lásky a milosrdenství. „Poznají nás po lásce, křesťany,“ se zpívá v jedné písničce. Jenže ono se to snadno řekne, nenávidět hřích a milovat hříšníka, ale když on tak divně mluví a navíc jde o politiku a tu mnohý bratr nezná bratra a soudí přísným okem a rád by ho i postavil před světský soud, práva trestat sám nemaje.

A tak se dneska mnohdy mediálně rozhořčuje a laicky, ale s chutí soudí a kriminalizuje, a to i tehdy, když jde o člověka zasluhujícího soucit i úctu! Copak by nebylo lepší jít přímo za ním a zeptat se: Proč jsi volil taková slova? Co vidíš ty a já ne? Řekl jsi „A“, řekni i „B“ a obhaj tu razanci! Čeho tvé srdce plno, že ústa přetékají při slavnostním kázání hrůznými obrazy? Pro toto ale už mediální místo není a takový člověk si už asi (autocenzurně zajištěno) ani neškrtne a my se budeme ještě chvíli dozvídat od těch, kterým to nedá (viz i tento článek), jaký že to je nebo není blb(ec), že takto mluvil.

Je to opravdu těžká zkouška - nepřítelem dneska není jen ten, kdo mě chce oloupit a jinak poškodit, ale i ten, kdo vidí svět jinak než já, má opačné názory a ještě je veřejně ventiluje. To jako by ze mě dělal vola! To se neodpouští, na to se přece milosrdenství nevztahuje!? Jo, mít rád ty, kdož mě chválí a souhlasně pokyvují hlavou, to umí i pohané.

Jenže … Byl jsem xyfob (ani nevěděl, co to je) a nezatratili jste mě. Byl jsem starý a nerozuměl nové době a vy jste se mi mediálně nepošklebovali. … ale také …. Byl jsem příliš horlivý a nadšený novou dobou a vy jste mnou neopovrhovali.

To mohou být milosrdenství dneška.

Druhý postřeh ukazuje snahu vnímat církev a její provoz jako nějakou politickou stranu:

Ve straně jsou frakce, boje osobností, získávání bodů v mediální lize (budou se hodit ve volbách), boj o majetek, skandály vytahované v pravý čas.

Jenže volební program stran je „Ráj na zemi“ obklopený beznadějným konečnem (někdy jen léty volebního období)!

Kdežto církev vidí ráj až na konci onoho slzavého údolí obklopeného věčností a nadějí.

Snad se od ní nechce pokrokovost v souladu s ideologií, aktivismem a náladou veřejného mínění nebo vrchnosti … snad by to mohla být pravdivá aplikace volebního programu starého tisíce let do té – v každém století něčím jiným - poblázněné současnosti.

A proč asi takové kázání zaznělo?

Spíše než odsuzovat je třeba se zamyslet, do jaké budoucnosti kazatel hledí a co tam vidí.

S tím souvisí i to, že kazatel není prodavač strachu, je to rozdavač obrazů, které mohou být i strašidelné, a záleží na lidech, zda si je pověsí na zeď nebo dají za almaru (hlavu do písku). Ale to je osud všech kazatelů a proroků a jejich obrazů, že někdy jsou honorováni, jindy ignorováni a jindy hanobeni.

I rozdavač Karel Čapek neměl pro své obrazy na růžích ustláno, třebaže dneska mu růže na hrob klade kdekdo. Tenkrát by spíše dostal kamenem do hlavy. Komu z nás se asi za sto let budou dávat kytky na hrob a kdo bude zapomenut?

A jaké že tedy byly obrazy P. Piťhy? Nu, nebyla to umělecká díla, byla to asi „lidová tvořivost“.

Každá doba dává prostor pro realizaci (bič do ruky) určitým nadšencům, kteří suchou literu zákona uvedou do života a dotáhnou k mnohdy nelidským a strašidelným koncům. Teorie přitom vypadá nevinně a nic tak špatného v ní popisováno není.

Každá smlouva či zákon dávají totiž prostor lidové tvořivosti, a to pro jejich obcházení a stejně tak i prostor pro jejich naplňování a tyto aktivity mnohdy přebijí původní dobrý záměr. Bez onoho zákona by ale těchto vedlejších jevů nebylo – ten je tu jako nezbytný mantinel pro špatnosti (šmelina, pašování, pančování …) i jako alibi pro aktivismus (vyřizování účtů, hojení mindráků i nerozum) a odpovědný politik si uvědomuje, že s každým podpisem zároveň nese odpovědnost i za tyto vedlejší efekty – neodpovědný se ohání jen krásnými literami a nálepkami na odpůrce.

Je proto riskantní zbytečně uzákoňovat cokoli, i věci dobré a samozřejmé. Že ty přece nemohou vadit? Ale mohou! V historii by se našlo příkladů! Scénář je vždy podobný: líbivá teorie, hesla, nadšení, zákonodárci - dobrodárci, praxe nic moc, represe, průšvih a pak nikdo není vinen: Já nic, já jen beztřídní společnost! Já jen třídní nenávist! Já jen čistá/nečistá rasa (krása)! Já jen (ne)kulturní revoluce! Já jen finanční/ekologický/vše napravující … fanatismus!

O současné lidové - státní i unijní - tvořivosti spojené s naplňováním i obcházením zákonů vzešlých z milosrdenství k pocestným, hladovým a trpícím … ještě uslyšíme dost.

A lidovou tvořivost spojenou se zákony a úmysly na ochranu přírody (natura) vidíme in natura – nejlépe z letadla.

Namalujme cvičně něco podobného z budoucnosti! Mnohopohlavní/bezpohlavní společnost raději necháme být, ale vezměme takovou obyčejnou a srozumitelnou věc, jakou je zdravá strava. Každý přece musí uznat, že jíst se má zdravě a kdo tak nejí, škodí sobě i jiným! A tak pěkný zákon z toho udělejme a podívejme se do věštecké trouby, jak by to asi vypadalo v praxi:

Nejprve NZS – normy zdravého stravování s nezbytným: nedodržení se trestá, stravovací policie, tajná stravovací policie - jen ti zajistí dodržování NZS a odhalí špatnožrouty, kvůli kterým ještě nenastalo absolutní zdraví, evidenční vařografy k doložení toho, co jsi jedl, kontroly ledniček na obsah škodlivin, zanedbání zdravé výživy – odebrání dětí do stravovacích domovů, vytravovací lágry s projímadlem pro recidivisty, laboratoře pro analýzu stolice (trubičky na testováni prdu) na přítomnost nezdravých látek… Kdo bude bez viny … že si nepřisolil, špeku neukrojil, v černé smažírně hranolků nepojedl, že si neshromažďuje zapovězené fotky klobásek, lupínků, špekáčků a selat na rožni?

A podobné by to mohlo být i s teď nejnovější snahou napsat rovnítko mezi drezúru a týrání. Kvůli pár extrémům, zřejmě postižitelných i současnými zákony, se udělá zákon proti týrání, který dá prostor hlavně pro nové týrání lidí – sadistům a šílencům to asi bude jedno (ti se řídí svými zákony a těm se stejně raději vyhnout) -, ale regulovat a postihovat drezúru, výcvik – tu dělají vesměs normální lidé, tedy dobrý a pohodlný materiál pro výběr pokut a vykazování činnosti.

A tak si myslím, že páter Piťha viděl hlavně onu tvořivost v minulosti i současnosti a uměl si představit i nakročenou budoucnost a viděl, že tu jde o život vydaný napospas lidové tvořivosti, a proto tak mluvil, protože život – to je přece velký dar od Boha.