Začátkem 20. let jedné neznámé ženě, válečné vdově se čtyřmi dětmi žijící na vesnici, obstaral komunistický poslanec Josef Haken podporu 10,- Kč týdně. Předtím jí starosta a pan farář radili, aby měla rozum a dala děti do sirotčince. Ten poslanec z toho jistě neměl žádnou slávu ani zvýšené preference a jeho bustu odstranili hned začátkem roku 1990.

Jako kluk jsem trochu poznal několik starých komunistů, ještě těch původních a už zatrpklých. Měli něco společného se starými evangelíky z východních Čech. Převálcovala je nová generace „uvědomělých“ a z těch šel strach podobný, jaký teď třeba z profesionálních ochránců práv. Poznával jsem je na dálku. Protože jejich rodiče byli většinou ještě slušní lidé a děti měly dobré základy, začali někteří z nich pochybovat a přišel rok 1968. Byli jsme rodina poznamenaná, při hledání pravdy někteří z nich přišli až k nám, a tak jsem poznal, že ještě tehdy bylo možno mít ideály. V letech 70. přijalo několik mých kolegů v zaměstnání nabídku a vstoupilo do KSČ. Nikdy nechyběly řeči o tom, jak jim to budou rozvracet zevnitř. Řeči rychle přestaly a oni vybraní, více nebo méně rychle stoupající po profesních i jiných žebříčcích, přešli plynule do řad polistopadové vyšší třídy.

Zdá se, že - podobně jako v každé mnohovrstevné organisaci - i v KSČ byly různé stupně zasvěcení a mozek byl jinde, než se ukazovalo navenek. Schopní převzali moc, neužitečná masa byla opuštěna. Měli s ní tehdy nějaké jiné plány, než ji využít jen jako vždy se hodící rozkladnou sílu? Nabízejí se dva důvody jejich vzkříšení.

Směřování Nové Evropy, která jistě obdivuje a inspiruje se vším levicovým a jí nezažitým. Pád východního bloku přičítá spíše neschopnosti a opozdilosti jeho obyvatel než ideologii samé. Někdy jako by zaznívala výčitka, jak jsme to skvělé marx-leninské učení zdiskreditovali. Tendence obou jsou podobné a současný vývoj jde tudy. Druhý důvod je v podstatě toho učení. Lidská sounáležitost je přece jen jaksi přirozenější než boj proti ostatním – teď není myšlen boj jako hra omezená morálními zábranami. A dno toho dnešního tržně-bojového systému, vynášejícího do křesel vůdců lidi očividně podle negativního výběru, je v dohledu. Těžko podezírat mladé komunisty, že do strany vstupují z kariérismu. Bohužel, komunismus podobně jako třeba křesťanství spoléhá na vnitřní dobro a sebekázeň člověka a mocichtivé a temné osoby mají v takovém prostředí snadnou práci. V základech obou lze vidět – pohledem současného člověka – naivitu. Křesťanství ze sebe vytvořilo instituci, zatímco komunismu jako umělé konstrukci vzniklé z utrpení a negace nemohlo být nikdy takříkajíc požehnáno.

Je dnes už zbytečné mluvit o alternativách k listopadu 1989. Padesátá léta byla překonána, systém byl zaběhlý a když se řeklo, že komunisti jsou voli, nikdo to nebral moc doopravdy – nikomu už na té ideologii osobně nezáleželo. Tajná oddělení musela vykazovat činnost a disentu se dařilo. Z pohledu technika se koncem 80. let začalo zdát, jako by technický vývoj a pokrok nebo spíš smysl a efektivita konání byly najednou uměle brzděny. Hlasité řeči o perestrojce, stačilo by se rozběhnout a najednou nešlo ani to, co už bylo předtím běžné. Zakázané téma bylo ale v podstatě jen jedno. Dnes není bezpečné a je už dokonce i trestné mluvit o řadě věcí. Zákaz přemýšlet o historii staré přes šedesát let přinutí normálního člověka hledat příčinu a najednou může zjistit, že i pravdy dávno jasné a nezpochybnitelné nemusí být v očích jiných tak pevné. S tím přece ti praví autoři zákazu museli počítat. Šlo jim právě o tohle? Je dost mladých uvědomělých, aby si člověk na tu hubu dal radši košík sám. Jako bychom se obloukem vraceli zpátky do padesátých let a pod modrou vlajkou se chystali vše prožít znovu. Jen ti lidé vychovaní v bázni boží někam zmizeli. Zrušení lustračního zákona? Ať tak nebo tak, všechny řeči kolem toho prospívají právě komunistům – oni jsou ti odstrčení a slabí a jestli ne ještě dnes, zítra tím víc.

Ve všem tom extrémismu je něco, čím by nebylo dobré jen tak opovrhnout. Zdá se, že jednou ze součástí lidské podstaty byla touha po nějakém vyšším ideálu, kterému by bylo možno sloužit a jeho vlastnosti přijmout jako vzor. Není proviněním řadového občana, že sáhne po tom, co se mu nabízí. Ostatně střety ideálů byly i za cenu prolité krve vždy spíše ku prospěchu, zatímco v marasmu se topící hmotařská společnost směřuje ze své podstaty k záhubě. Ano, ze široké nabídky ve sdělovacích prostředcích si může každý vybrat, s kým nebo s čím by se chtěl ztotožnit. Vše, co by mohlo inspirovat, rozehřát a povznést, je ale zplaněno a to nové už v zárodku zpochybněno a zesměšněno. Jak říkali Němci, když někdy ve čtyřicátém zakázali dechové hudby Vládního vojska: poslech vzbuzuje nežádoucí emoce. Stačí ale pohlédneme-li za evropská humna a vidíme přímo explosi mocné idey, dávající prostřednictvím médií svým věrným po celém světě nikdy dosud nepoznaný pocit sounáležitosti a síly.

Deset korun týdně pomohlo, aby ta venkovská žena mohla děti vychovat. Za čas, když bylo potřeba, odešli dva její synové se zbraní bojovat za tu republiku, jejíž zástupci je kdysi chtěli poslat do sirotčince. Jaký ideál dá sílu nám v příštím boji?