„. . .když články Ústavy nás učí velké zodpovědnosti býti občanem. . .“

Tato a jiná vznešená slova zněla síní amerického Kongresu zcela nedávno. Celý svobodný svět aplaudoval člověku, který v naší mateřštině dával světu lekci v humanismu. Slova vlast, svoboda, láska a demokracie nezněla prázdně. Zlobil jsem se, když jsem druhého dne četl ve washingtonských novinách výrok jednoho kongresmana: „Kdybych uměl dát slova dohromady jako Havel, kandidoval bych na Boha.“ To přeci nebyla jen slova, skutky budou následovat!

Polovina srpna je za námi. Brzy vzpomeneme té neblahé noci, po které jsme se probudili přišlápnuti k zemi Ivanovou holínkou. Někteří z nás se zpod ní vysmekli a rozhodli se dýchat svobodně jinde. Ne pro každého to byla procházka parkem.

Nevidím však ztracené ovce proudit zpět do staré vlasti. Proč asi? Kdy ta všechna vznešená slova začnou mít nějakou váhu? Vyšňořená Hradní stráž fanfárami neoživí všechno, co bylo vládou hlupáků a její otitulovanou armádou podlézavců a farizejů v Československu zničeno. Kde je ta slibovaná příležitost pro každého, kdo je schopný a pracovitý? Jestliže se hlásíš o vedoucí postavení, žádá se deset let praxe ve vedení. Jak se vejde deset let do několika měsíců od spadnutí berlínské zdi, rumunského krveprolití a cinkání kličků kolem Svatého Václava? Modřiny studentů utržené rukou ochrany výtěžku komunismu ještě nezmizely a ti, kteří nechali obušky dopadnout, mávají dnes trikolórou. Někteří z nich promazávají ložiska koloběžek používaných státníky na Hradě. Členové vlčí smečky, která prohrála boj u mršiny před dvaceti lety, vyměnili masku Lidské tváře za Sametový háv. Pilně si teď posílají své potomky do světa na zkušenou, neboť oni to budou, kdo bude vládnout! Jak je tak vidím, Přemyslovci to zrovna nejsou. . .

Lidská tvář a Sametová revoluce. Fráze? Pozérství? Ozvěna presidentova hlasu v halách Kongresu ještě nedozněla. Nenechme, nenechte, pane presidente, ta vznešená slova umřít!

Ve Washingtonu, 13. srpna 1990