V souvislosti s letošním vzpomínkovým setkáním při příležitosti výročí 17. listopadu jsem slyšela výzvu ku vstřícnosti a toleranci názoru každého člověka. Znamená to tedy ke vstřícnosti a toleranci ke každému názoru?

Kdyby byli studenti 28. října 1939 vstřícní a tolerantní k názoru nastoupivší nacistické moci a neprotestovali proti ní, nepřišel by o život dělník Sedláček, ani by nezemřel na následky zranění ze stejné demonstrace student medicíny Jan Opletal.

Kdyby další studenti byli vstřícní a tolerantní ke stejné moci 17. listopadu 1939 na pohřbu Jana Opletala, nebyli by někteří z nich odvezeni do Ruzyně a tam popraveni. Další pak do koncentračního tábora u Drážďan, odkud se jich většina nevrátila

Kdyby jiní studenti byli vstřícní a tolerantní k názoru nastupující totality komunistické a nešli podpořit prezidenta Beneše na Pražský hrad, aby nepodlehl Gottwaldovu nátlaku, nezastavila by je tvrdým zásahem v Nerudově ulici Státní bezpečnost, nebyly by jich stovky vyházeny z vysokých škol a někteří by neskončili v pracovních lágrech komunistického Československa.

Kdyby obyvatelé Československa byli vstřícní a tolerantní k názoru představitelů zemí, které k nám poslaly tanky svých „spřátelených armád“ 21. srpna 1968, asi by nebylo tolik mrtvých v Liberci i v Praze. Určitě by se ale, asi ještě dříve než v lednu 1969, upálil Jan Palach.

Kdyby studenti a množství obyvatel Prahy byli vstřícní a tolerantní k názorům pomalu se rozkládající komunistické moci 17. listopadu 1989, nemusel být masakr na Národní třídě.

Kdyby o pár dní později byly statisíce lidí na Václavském náměstí a na Letné vstřícní a tolerantní k názorům posledních představitelů komunistické moci, která se pořád ještě snažila nějak udržet, neměli bychom sice dnešní každodenní, někdy i dosti velké starosti, ale neměli bychom ani svobodu.

Ale co bychom měli a čím bychom vlastně byli, kdybychom byli vstřícní a tolerovali každý názor?

Být vstřícní úplně ke všemu a tolerovat úplně vše nelze. Stala by se z nás v lepším případě kostka cukru rozpuštěná do nicoty, v horším oběť těch, kteří svůj jasný a pevný názor tvrdě, třeba i se zbraní v ruce prosazují a k jinému vstřícní a tolerantní nejsou.

Když posloucháme slova o našich hodnotách, které si máme zachovat, musíme tyto hodnoty především znát. Potom je budeme schopni prosazovat a hájit. Pouze slova ale nestačí.