"Smysl dějin" a vůbec předvídání budoucnosti je ošidná věc. Mnozí z nás ovšem pamatujeme doby, kdy dějiny smysl měly. Dokonce děti ve škole už věděly, jak dopadnou. Dnes naopak mnoho zejména západních historiků vykládá dějiny jako pouhou sbírku náhod, souhru okolností. Ale co třídní boj a revoluce, ještě se nás týká? Srp a kladivo: skutečně tyto rekvizity definitivně skončily ve starém železe?

Na první pohled mluví pro jejich konec plno důvodů. Máme se, tedy my, lidstvo v Čechách, tak dobře, jak jsme se ještě nikdy neměli. Samozřejmě, v povaze člověka je zakořeněná nespokojenost a vždycky se najde nějaký spolučlověk-škůdce. Ale: Máš auto? Máš. Máš televizi, kde spát, co jíst, co si obléknout. Ovšem soused se má líp.

Subjektivní vnímání reality je, mimochodem, problém zajímavý sám o sobě. Už brouček v Karafiátových Broučcích se nemohl smířit s očividnou skutečností. Ale nakonec mu nic jiného nezbylo: chutná to jako med, je to sladké jako med, no tak je to med.

Je prostě evidentní, že civilizace se alespoň od středověku a v Evropě vyvíjí k lepšímu: Jaká to byla radost například v roce 1431 v Norimberku. Cenzoři u měšťanů napočítali 2582 brnění, drátěných košil, kopí... Jaký to pokrok od doby románské, kdy nosit zbraň bylo výsadou pánů v hradech. Ty se tyčily vysoko nad krajinou, jako prsty. A že nás napadá i peprnější přirovnání. Aby bylo zřejmé, kdo vládne. Vždyť kdo ví, proti komu by poddaní zbraně nakonec obrátili.

Nový stav měšťanský mohl mít nejen majetek, ale mohl ho i bránit. Mohl se dokonce i dobře oblékat. Ovšemže ne tak, jako vyšší honorace, a většina obyvatelstva měla práva relativně zcela nicotná. Přesto toto přerozdělení bohatství zabezpečilo stabilitu lidské společnosti dlouho dopředu. Dnešní demokracie by nic nebyly bez existence tzv. střední třídy. Nevadí, že jsou tu lidé bohatší, nehladovím a mohu trochu spolurozhodovat.

Pokud byla VŘSR jedním z pokusů jak udělat společnost spravedlivější, byl by sem tam nějaký menší výstřel z Aurory na místě určitě i teď. Když už jsme v tom středověku, jakpak si dnešní šlechta hájí privilegia? Že už nejsou hrady? Prošli jste se někdy okolo hlavního sídla banky, podniku, státní instituce? Jako posla z dávných hladomoren a okovů si také pořizují instituci výlučného tiskového mluvčího. Že je to k ochraně firmy, společnosti? Haha. Nejenže, ponížený zaměstnanče, ti tu nic nepatří a o ničem nerozhoduješ. Jsi navíc taková nula, nicka, onuce, že nesmíš sám ani na veřejnosti vyjevit vlastní názor. Mimochodem, jak že to dopadlo s tím vyhozeným výpravčím na severu Čech?

Pak tu máme odvěký problém rozdělení bohatství. Jak je možné, že horní procento nikde (= v Německu, Praze, USA...) nebylo minulou krizí postiženo? Statistiky ukazují, že naopak nejbohatší si naopak pomohli. Jak to, že banky a státy, které krizi zavinily, se z toho mohly vymanit a přenést ji na ostatní? Dokonce se jim daří ďábelské šeptání: jste to vy, chudí, kteří jste si žili v minulosti na dluh. Je obdivuhodné, jak tento trik funguje v každé situaci. Vyšší platy? Nižší ceny? Blázníte, vždyť by nás to položilo. Pak ovšem přijde konkurence (nový dopravce na železnici, nízkonákladová letecká společnost) nebo stávka a najednou jdou věci, které minulých milión let byly zcela nepředstavitelné. Tento objev se soudruhům nedá upřít: Argumenty a slušné jednání možná přesvědčí salónního intelektuála. Ale ráně přes hubu rozumí úplně každý.

Kapitalisté, v dnešní módě nazývaní spíše manažeři, se mě přesto nemusí bát. Oceňuji, když někdo pracuje šestnáct hodin denně, má vizi nebo se stará o své zaměstnance jako Tomáš Baťa a baron Ringhoffer. Že například obchodní rychloškoly občas produkují i jiný typ manažerů, taktně nezmíníme. Přesto se v této souvislosti vynořuje obecnější otázka spravedlivého odměňování.

Proč má vrátný a ředitel továrny takový a takový plat? Samozřejmě, protože první musí a druhý může. I když přijmeme tezi, že odměna odpovídá schopnostem, je často diskutabilní, co je to za schopnosti. Rychlejší klikání myší, schopnost získat moc a družit se na správných místech? A když už jsou schopnosti, má být plat větší o stokorunu, dvakrát, stokrát...

Něco mi ozřejmil nedávný pohled do řídících sfér. V leteckém magazínu jsem totiž četl návod jednoho manažera, myslím, že to byl nějaký švédský ministr, jak toho hodně stihnout. Musíte mít hlavně diář a pěkně si všechno naplánovat. Kdybych mohl, zeptal bych se ho: Je to hezky napsané, ale uvědomuješ si, že to tvoje letadlo pilotuje pilot, jídlo ti připravují pravděpodobně nějací přistěhovalci v cateringu a vůbec ta tvoje existence je založena na lidech, kteří dělají práci, při které není čas napsat si do diáře ani čárku?

Ale vím, co by mi odpověděl: Nerozumím.

Pro naši generaci VŘSR skončila až v roce 1989. Vlastně pro celý svět. Nemusí nám nikdo říkat, že vedla k miliónům obětí, zničených životů a osudů. Kdybychom se chtěli hádat, připomněli bychom negramotnost v carském Rusku, a rychlou stoletou cestu od nevolnictví přes rozvoj průmyslu, elektrifikaci, zničení fašismu a dobytí vesmíru.

Ale ne, komunismus nám nechybí. Vyměnit rohlík za svobodu je špatný obchod. Ale stejně jako by něco chybělo... Třeba konkurence Sovětského svazu. Už proto, aby se třeba Evropská unie ve jménu světlých zítřků neproměnila v nelidského byrokratického molocha. A kdo zabrání USA, aby třeba (jednou v daleké budoucnosti) podle libosti nemučily své protivníky, zabíjeli civilisty a nefízlovaly celý svět včetně svých vlastních občanů?

Musíme přiznat, že dnes nikdo neví, co bude dál. Možná je důležitější uvědomit to, co je teď. Že med je med a svinstvo zůstane svinstvem.