28.3.2024 | Svátek má Soňa


ÚVAHA: Vlk se nažral a práce byla dobrá!

17.4.2019

Tak jsme se opět stali svědky toho okamžiku, kdy se obyčejná slova vpisují do historie se zvláštním významem, třebaže je dotyční možná ani tak neřekli nebo to tak ani nemysleli (viz nebát se a nekrást, špinavé peníze, humanitární bombardování, blbá nálada… a mnoho výroků Járy Cimrmana). No a v těchto dnech se objevilo v novém významu spojení „dobrá práce“.

„Není to ta falešná informace?“ napadlo mě při prvním čtení o tom, že ochranáři přírody chválí vlky za dobrou práci při decimaci světově ojedinělého stáda muflonů v Machově… „To určitě někdo chce, abychom ochranáře neměli rádi, a nasazuje jim vlčí hlavu!“ Nechtělo se mi věřit, že by to bylo řečeno a myšleno upřímně! Každému člověku, i tomu největšímu ochránci přírody, musí být z toho smutno. Že by někdo otevíral šampus a radoval se z fungování přírodních mechanismů na takovém pozadí (30 mrtvých – mnohaletým úsilím zhodnocených, částečně sežraných a rozkládajících se těl)? Je to možné? Je, ale nemůže to být oficiální postoj! Ochránci přírody jsou přece lidé citliví, rozumní, vnímaví, co umějí pojmenovat kdejakou rostlinu i broučka latinsky a životopis kdejakého zvířátka znají – to nejsou tupí plniči zákonů (někdy sociálního inženýrství aplikovaného na flóru a faunu).

Ale přistupme na tu hru, že to bylo míněno vážně a upřímně – a vážně a upřímně oponujme.

Tak předně: Není to práce a není to dobré! Kdyby se vlk nažral a muflon zůstal celý – to by bylo dobré! Vlci udělali to samé, co by udělal tchoř v kurníku, cokoli jiného by bylo lepším a humánnějším pro muflony i pro lidi (ochránit, pochytat, odlovit, prodat, věnovat), vždyť ti mufloni v tom jsou přece nevinně – trpět by proto měla úplně jiná hovádka boží.

A že by to sám člověk nedokázal? No, to opravdu ne, takhle zabíjet by asi nedokázal ani pokročilý sadista! Jenže jiný kraj, jiný mrav – takovouto dobrou práci odvádějí např. v Koreji psi při popravách obzvláště nesprávných lidi. Takováto poprava je obdobou toho, jakou smrtí zahynul každý z oněch muflonů (a ti zbylí asi také tak zahynou). Umíte si to představit? Byli jste někdy u toho, jak zabíjejí šelmy? Ne velké šelmy jako tygr, lev, medvěd, ale malé – draví ptáci, psi, kočky.

Malí dravci na rozdíl od velkých neumějí větší zvíře zabít – šokují, vysílí, zraní, ochromí a konzumují zaživa, nesnaží se mu zkrátit trápení. I smečka domácích mazlíčků dokáže uštvat srnku a zaživa jí otevřít slabiny a tahat a trhat, a když je to už nebaví, tak jdou pryč a nastoupí ptáci a ti jdou po měkkém – například po očích! Není to pěkná podívaná ani poslyšená a není to pěkná smrt, byť by sem dotyčný (živočich) historicky nepatřil nebo nesplňoval nějaké parametry z tabulek.

Čím to, že člověk má pořád odvahu sortovat (po bolševicku) lidi i zvířata – jen tak pro pořádek – do kategorií: kdo bude žít a kdo živořit.

„I kdybys byl neužitečný a škodil lidem, pokud jsi původní (nebo jinak správný), vítán buď!“ A naopak: „Jsi-li nesprávný (nepůvodní), i kdybys byl užitečný a ničemu nevadil – táhni k čertům, přes to nejede vlak!“ Vlak s vagónky rozumu, citu, soucitu – nic z toho neprojede! Příroda je krutá a tvrdá a my – její ochránci (obránci) – jsme stejní jako ta příroda, protože tak je to správné a tak to má být.

Člověk, který nezná přírodu jen ze satelitních kanálů a není živ jen zásobováním, ale také prací a jejími plody na místě, kde žije, to v malém řeší denně, ale měří jednoduše a primitivně: užitečný – neužitečný, škodná – neškodná, a hlavně: „Žij a nechej žít!“, protože jsi součástí toho života okolo, a dodržuj přikázání: „Nezabiješ!“ (a když zabíjíš, tak netrap).

To v totalitách je jiné kafe, tu se měří vyrozumovaným a mediálně ocejchovaným, ideologickým metrem: správný – nesprávný, původní – nepůvodní, pokrokový – zpátečnický, rasa, vyznání, původ – vždy se najde důvod k likvidaci a ta – čím je větší, krutější, nerozumnější a bezohlednější – tím lépe! Dává totalitě vyniknout, dává jí smysl existence, dělá ji totalitou. Milí ochránci přírody, vy nejste totalitáři, jste lidé – od přírody – dobří, ale opájet se myšlenkou té správné přírody a pořádku bez (sou)citu a ohledu na lidi a zvířata i na svoji (mimochranářskou) lidskost, vás k tomu dovede a budete pak jako užiteční idioti dělat špinavou práci a navzájem se utěšovat a utvrzovat v tom, že je dobrá, ale ona dobrá stejně nebude.

Je to podobné jako v pohádce, kde lidé musí podstrojovat drakovi rozličné oběti, aby něco zlého nenastalo. Drak je vydírá! Dejte princeznu, jinak za nic neručím! Jenže mít za ručitele draka? Jaká a čeho je to záruka?

Nestal se z ochrany přírody i z mnohých dalších dobrých nápadů zlý drak? K původní hlavě narostly hlavy další! Ochrana přírody – ta křehká víla mého mládí – múza a patronka tuláků, skautů, táborníků, dobrovolníků, brontosaurů a jim podobných – se dneska změnila v krutou, bezcitnou saň, stejně jako se změnili ochránci, protože k nim přibyl ochránce politik, ochránce úderník, ochránce bolševik, ochránce businessman… a tomu pak odpovídají dračí hlavy – některé dělají škodu (devastovat, vydělávat… a chránit), jiné jenom hrozí nebo nedělají nic a jiné jsou užitečné.

V pohádkách to končí utětím dračích hlav krásným princem, vysvobozením princezny, sňatkem a řádným rodinným životem až do smrti! A tu naše doba nabízí mnoho inovací. Jak se bourají „přežité“ (ale nepřežitelné) stereotypy, tak draci jsou najednou hodní a princezny žerou jen jako, smrt není smrt, zlo není zlé, dobro není dobré i vlci jsou hodní a myši a potkani jsou užiteční v potravinářství. Tak ta naše inovovaná saň by asi měla mnoho hlav, ale nejednotných – co hlava, to jiná povaha – a hlavy by se mezi sebou hádaly – jedna by se při představě princezny olizovala a druhá by ohrnovala nos a princ (nadán rozlišovací schopností) by uťal jen ty zlé hlavy a onen drak by pak měl jen hlavy hodné a moudré a ostatní krky by byly zaslepené – pěkný obrázek – ale oné víle mého mládí se to už nikdy podobat nebude.

Jsem zvědav na chvíli, až u nás vlci nebo medvědi zabijí prvního člověka (ne toho, co si chtěl udělat selfíčko se spícím medvědem, ale dřevaře, houbaře, běžce, milence, dítě jdoucí ze školy …) – to bude asi radosti, jak ta příroda pěkně funguje, že už jsme v době 400 let zpátky, kdy vlci občas nějakého člověka udolali.

A vůbec, která doba je měřítkem pro původnost a vzor? Je to 200, 500 nebo 1000 let zpátky? Nebuďme troškaři! Doba před praotcem – Čechy bez Čechů – to bylo to pravé!

Ale když jsme v tak dávné době – v té přece byla naše republika na mapách označena jako oblast, kde žijí lvi (Hic sunt leones)! Žili tu, nebo ne? Já věřím, že tu byli, proč bychom jinak měli lva ve znaku? Možná že Brunclík byl zakladatelem jejich chovu.

Z toho pohledu jsou naši dnešní chovatelé lvů zatracováni a osočováni neprávem. Jednak lev tu je asi tím nejpůvodnějším obyvatelem (a zřejmě by se měl chovat ve velkém a vypouštět do krajiny) a jednak – oni chovají lvy za plotem a to je vůči lidem ohleduplnější než tolerance poloochočených vlků a medvědů v osídlené hospodářské krajině – ať si u chalup sežerou, co jim chutná, a vyvedou, co je napadne… Lidé si to mohou fotit a čekat, až statisticky někdy dojde řada i na ně. Nebyla náhodouochrana myšlena jen na původní nezdegenerované jedince a na ty druhé by naopak měla platit povinnost odlovu, protože nic dobrého z nich pro lidi ani pro přírodu nevzejde? A vzácní živočichové se přece chrání pro lidi – lidem k užitku a radosti, ne lidem ke škodě a riziku? Ač chráněni, nejsou přece víc než lidé!

Chránit přírodu (cokoli) nemůže znamenat – jít proti vlastnímu druhu!

Kdo se nebojí, nesmí mezi lidi! To musí vštěpovat chráněné vlčí a medvědí mámy svým chráněným potomkům.

Jenže dneska je doba hájení dravců, je doba chválení škod a škůdců. Událost u Machova, která semlela muflony, není první ani poslední skutečností, nad kterou zůstává rozum stát – mlýnský kámen se točí dál.