Neviditelný pes

ÚVAHA: Věř, ale komu věříš, měř!

28.9.2022

Věř, ale komu věříš, měř!
(Fide, sed cui fidas, vide!)

V každé tíživé sociální i politické situaci nastává příznivá doba pro demonstrace proti vládě i proti účelově označeným vnitřním a vnějším nepřátelům. Lidé si vyslechnou líbivé (populistické) projevy řečníků, vykřičí se a pokud se objeví nějaký charismatický vůdce (je přitom úplně jedno, co říká), téměř pravidelně bývá „zaděláno“ na pořádný problém. Takových vůdců lidu už totiž lidstvo zažilo bezpočet a výsledky jejich plamenných projevů mnohdy vedly k pouličním bouřím, pogromům, občanským válkám, revolucím i válečným konfliktům. Co všechno se dá dokázat pouhými slovy! Všechny ty demonstrace a shromáždění jsou přitom co do formy, obsahu i účinku velice podobné. Pokud totiž porovnáte dobové fotografie z 20.století s fotografiemi současnými, užasnete nejen nad podobností grimas a slov řečníků, kteří se opájejí pocitem vlastní důležitosti, ale i jejich posluchačů (stejné zaťaté pěsti, zlostí zrudlé tváře, nadávky, výhrůžky apod.). Ve skupině se totiž lidé chovají zcela jinak než jako jednotlivci a nezřídka je jim i hanba, že se takové akce zúčastnili, zvláště pokud se pak vidí v televizi ve společnosti lidí, s jejichž názory nesouhlasí a kterých se štítí. Tyto demonstrace přitom nikdy nic pozitivního nepřinesly, ale naopak zvýšily společenské napětí, zlost a nepřátelství. Ještě nikdy se totiž nestalo a jistě ani nestane, aby se lidé vraceli z protivládních demonstrací pozitivně emočně naladěni, neboť s takovým záměrem ani nejsou svolávány.

Nedávná demonstrace na Václavském náměstí je toho názornou ukázkou. Pomineme-li zaslepené obdivovatele ruského nacionalismu, expanzionismu a totalitního řízení společnosti (policie i státní zastupitelství zatím bezradně mlčí), zazněly tam nejen četné dezinformace, lži a hrubé urážky, ale i podivuhodné nápady, při kterých si každý rozumný a pocitově (emočně) vyvážený člověk musel nutně říci: „Kde se v našem národě bere ta spousta „zasvěcených“ a „všehoznalých“ politiků, politických adeptů i advokátů, kteří tvrdí, že by rázem dokázali vyřešit epidemii covidu, imigraci, válku na Ukrajině, nedostatek plynu a elektřiny, tíživou sociální situaci mnohých občanů apod.? Jak je možné, že jim to tolik lidí věří?“ Všechny ty plamenné projevy totiž mají tři společné jmenovatele – extrémní sebejistotu, drzost a hloupost prostou nebo kvalifikovanou.

„Mezi silnými zvítězí drzejší, mezi drzými silnější.“ (Velký zákon drzosti)

„Drzé čelo je lepší než poplužní dvůr.“ (České přísloví)

„Míra nadšení je přímo úměrná míře blbosti.“

(Obecná blbologie; Nakladatelství Olomouc 1998, str.45)

Všichni populističtí „věrozvěsti“ totiž žijí v mylné představě o své výjimečnosti, genialitě anebo osudovém předurčení ke spasitelským činům, ačkoliv ve skutečnosti nikdo z nich neví, jak by konkrétní problematické situace řešil. Jejich „osvícené“ nápady se totiž pohybují ve spektru od bujné fantazie až po naprostou pitomost.

„Vidíš je všady,
jak bez cíle bloudí a hledají životní cestu,
jak závodí vtipem a soupeří urozeností,
a s napětím sil se pachtí ve dne v noci,
aby se dostali k moci a ovládli obec.“
(Římský epikurejský filosof Titus Lucretius Carus – 94-55 př.n.l.)

„Zeptejte se kohokoliv z nich, co dovede, a nikdo z nich nebude vědět, co říci. Ve svém ubohém životě nikdy nepotřebovali vlastní ruce… Nejsou k ničemu dobří… Žijí z nejhorších instinktů davu a jeho zvířecí řev hojí jejich nesplněné ambice.“

(Ruský spisovatel Vladimír Jemeljanovič Maximov – 1930-1995)

Řecký spisovatel, filosof, úspěšný vojevůdce a Sókratův žák Xenofón (asi 430-355 př.n.l.) napsal kromě jiného i knihu „Vzpomínky na Sókrata“ (Nakladatelství Svoboda 1972). Pokud si tuto knihu vyhledáte a přečtete si v ní Sókratův rozhovor s Platónovým ambiciózním synovcem Glaukónem (str.111-115), nepochybně užasnete, jak Xenofón jasnozřivě popsal i naše současné politické adepty. Mnozí naši politici a uchazeči o politickou moc jsou totiž psychicky stejní jako jejich starověcí předchůdci – vědí málo anebo nic a přesto se ve své pýše domnívají, že právě oni jsou nositeli jediné pravdy, zárukou pozitivní společenské změny a těmi nejschopnějšími lidmi k řízení státu.

I bez pečlivého studia historie by snad naši občané už měli mít dostatek vlastních praktických zkušeností, aby věděli, že všichni ti vizionáři, „věrozvěsti“ „slibotechny“ a šiřitelé „nezpochybnitelných pravd“ tak činí nikoli ve snaze něco opravdu řešit, ale ve snaze zviditelnit se, získat u zmanipulovaných občanů „politické body“ a co nejdříve se dostat na výsluní společenského života anebo k moci (do Poslanecké sněmovny, do Senátu anebo dokonce do vlády). Vždyť tolika současným problematickým politikům se to už podařilo! V politickém prostředí se pak něco naučili a pokud na sebe neupozornili nějakou obludnou hloupostí, dokázali ve své funkci setrvat i několik volebních období. Bohužel však nemáme žádného všeobecně uznávaného „cenzora římských mravů“, který by pečlivě sledoval jejich životní dráhu, slova, činy i vývoj nápadů a pak by veřejně prohlásil: „Nevěřte jim, jsou to demagogové a lháři a jde jim pouze o peníze a moc!“

Starověcí Římané byli po vyhnání královského rodu Tarquiniovců (asi r. 510 př.n.l.) velice podezíraví ke všem projevům podbízivého populismu, který považovali za cílenou manipulaci davu a pokus o získání samovlády (kralovlády). V zájmu stability jejich republiky proto byli takoví ambiciózní jedinci urychleně zlikvidováni – např. Marcus Manlius Capitolinus, Spurius Maelius a 15.3.44 př.n.l. i Gaius Iulius Caesar, který i při svých zkušenostech učinil zásadní chybu – byl si příliš sebejistý a příliš důvěřoval svým domnělým přátelům. My jsme ale demokraté a „vyspělí humanisté“ a proto si při své cíleně pěstěné toleranci necháme líbit tak mnoho, že se pak ani nestačíme divit. Vždyť demokracie přece vynesla do popředí nejen Lenina, Mussoliniho a Hitlera, ale i rozmanité komunistické i pseudodemokratické věrozvěsty, kteří se pak s demokracií rychle rozešli a chovali se jako nejhorší tyrani. Gulagy, koncentrační tábory, genocida a války hovoří za vše.

„Na demokracii je úžasné, že dává každému voliči možnost dopustit se neskutečné hlouposti.“ (Spenderova věta; Murphyho zákony pro právníky)

„Národy nikdy netuší, jak jsou bohaté na lotry. Je třeba převratů, aby je objevily. Pak žasnou, co vstává z prachu.“ (Victor Hugo – 1802-1885)

„Demokratické zřízení doplatí na to, že bude chtít vyhovět všem. Chudí budou chtít část majetku bohatých. A demokracie jim to dá. Mladí budou chtít práva starých, ženy budou chtít práva mužů, cizinci budou chtít práva občanů. A demokracie jim to dá. Zločinci budou chtít obsadit veřejné funkce. A demokracie jim to umožní. A až zločinci demokracii nakonec ovládnou, protože zločinci od přírody tíhnou po pozicích moci, vznikne tyranie horší, než dovede nejhorší monarchie nebo oligarchie.“ (Sókratés – 469-399 př.n.l.)

(Pozn.: po pádu diktatury třiceti byl zmanipulovaným demokratickým hlasováním odsouzen k smrti pro údajné kažení mládeže a zavádění nových božstev.)

Patrně už vešlo ve všeobecnou povědomost, že nikdo vám nemůže dát tolik, kolik vám může slíbit. „Slibem nezarmoutíš!“ Naši občané už přesto dokázali zvolit do nejvyšších politických funkcí desítky podivných i zločinných postav, které jim naslibovaly „hory doly“ a nakonec nesplnily nic. Přestože pak jejich slova i skutky vzbuzovaly odpor i pohoršení, buď je zvolili znovu anebo se nově chystají zvolit osoby nejisté minulosti a neprověřených vědomostí i schopností, které je pak zpravidla nepříjemně překvapí nevědomostí i neschopností.

Starověcí Římané to věděli již před více jak 2000 léty. Proto tehdy vzniklo úsloví „Věř, ale komu věříš, měř!“ (Fide, sed cui fidas, vide!). Pomineme-li císařskou dobu, následující po období římské republiky, a uvěříme-li římskému historikovi Titovi Liviovi, který dějiny republikánského Říma z výchovných důvodů idealizoval, pak nejvyšší římští úředníci, zvolení demokratickým hlasováním v senátu, se až na výjimky ve svých funkcích osvědčili. Proto také římská republika trvala přes 500 let, což se našemu státu stěží podaří.

Demokracie bez kázně se stává anarchií, kterou signalizují velká slova, rozmáchlá gesta, planoucí oči a zjevně bludné a nerealizovatelné politické programy. Naši občané sio však své politické představitele zvolili svobodně (byť až příliš často neuváženě) a pouze další svobodnou volbou je mohou v jejich funkcích potvrdit anebo je mohou vyměnit. Někteří sebestřední a ambiciózní politici anebo političtí adepti by však nejraději zavedli neosvícenou diktaturu (autokracii) a dokonce již nyní blouzní o převratu, kterým by se i se svými „odborníky“ rázem dostali k moci a se všemi svými odpůrci by se „rázně“ vypořádali. Stačí se jen zaposlouchat do jejich slov o věšení, vystřílení, vyhazování z oken apod. Ostatně z historie lidstva velice dobře víme, co dokáže poštvaný a rozvášněný dav. Takže nechme své zvolené představitele činit to, co činit umí anebo i neumí, vyčkejme času a zůstaňme u demokracie, protože v našich podmínkách jiné smysluplné společenské zřízení nemáme. Nadávky, vyhrůžky ani řev na náměstích takovou demokratickou cestou nejsou.

V Plzni dne 10.9.2022 JUDr.Oldřich H e i n



zpět na článek