Neviditelný pes

ÚVAHA: Večírek skončil

28.4.2020

Pokud jsme zrovna neuvízli na poznávacím zájezdu v Asii, Americe nebo Africe, sedíme v domácím vězení kvůli nařízené karanténě nebo si z domova děláme kancl. Dobře, je to divné, ale nějak to vydržíme a pak se zase rychle vrátíme k tomu, na co jsme byli zvyklí: jistá práce, rostoucí mzdy, obchody nabité zbožím a nikdy nekončící proud zábavy na všech dostupných kanálech. Anebo ne?

Od poslední velké ekonomické krize uplynulo deset let. Není divu, že jsme na ni zapomněli. Velmi dlouho jsme jeli po úplně rovné dálnici. Nemuseli jsme brzdit, nemuseli jsme zatáčet, nemuseli jsme řešit směr jízdy. Teď se blížíme ke složité křižovatce, která nás nutí zpomalit a hlavně si zvolit další směr. Na to nejsme zvyklí.

Svět býval skvělý. Strachy zůstanou. Dvě tak trochu depresivní větičky z článku, který vyšel v době koronaviru. Jeho autorkou je velmi bystrá a myšlenkově odvážná ekonomka, které si velmi vážím a s potěšením ji čtu. Tyto její výroky z doby koronavirové krize mě trochu překvapily. Jsou jakoby zavirované defenzívou a stýskáním po starých dobrých časech. Tedy pokud nebyly myšleny jako vtip.

Ty dva výroky mají jedno společné - úplně se z nich vytratil přítomný čas. Zůstal pouze ten minulý a budoucí, tedy přesně ty, které vůbec nemáme pod kontrolou. Nikdy jsme neměli a nikdy mít nebudeme. Minulost je jednou provždy pasé a o budoucnosti lze bezpečně a poctivě konstatovat pouze to, že o ní nevíme vůbec nic. Tedy pokud nejsme nakaženi virem samolibosti.

Takže pojďme k té protivné a nesnesitelné přítomnosti. Život nám úplně rozházel jakýsi cizokrajný virus, o kterém toho díky každodennímu školení ve veřejnoprávních médiích víme relativně hodně, ale současně zdaleka ne všechno. A možná taky vůbec nic. To se teprve uvidí. Je nebezpečný? Určitě. Lék? Neexistuje. Pracuje se na něm? Zajisté! Takže co můžeme dělat tady a teď? Vzpomínat na skvělý život před covidem. Nebo vyhlížet příchod úžasného účinného léku. Tyto dvě obranné reakce zaměřené na minulost a budoucnost jsou zcela přirozené, ale současně k ničemu. Protože to jediné, co covid bere vážně a před čím má respekt, není naše skvělé a v minulosti tvrdě odpracované HDP nebo úžasná medicína, kterou nepochybně v budoucnosti nějaká laboratoř vyprodukuje. To jediné, co covid bere skutečně vážně a před čím má opravdový respekt, je naše přítomná imunita. Pokud ji máme dobrou, covid nás obejde oklikou, a pokud ne, vstoupí do našeho organismu jako nezvaný host a zbavit se ho může být trochu složitější. Takže pokud je něco opravdu důležité a měli bychom se tomu věnovat tady a teď, je to vědomé budování naší vlastní odolnosti vůči jakýmkoli virům, tím korunovaným počínaje.

Jedno je jisté - nejlepším lékem proti strachu je postavit se mu čelem. Češi se v době vrcholící koronavirové krize vyznamenali tím, jak si dokázali ušít nedostatkové roušky a jak disciplinovaně zůstávali v izolaci. Jiné národy na to šly jinak. Jejich vlády jim nalily čistého vína, když jim narovinu řekly, že koronaviru se nevyhneme, že se před ním neschováme, že bude třeba se s tím utkat v otevřeném souboji, ve kterém mnoho lidí onemocní a mnoho lidí zemře. Tento postoj dává určitě smysl. Jakkoli je těžké si ho udržet a vlastně se to žádnému národu tak úplně nepodařilo. Má smysl, protože je založen na tom, že převezmu odpovědnost za svůj život. Že ten život vědomě akceptuji v jeho skutečné, nikoli vysněné podobě, tedy včetně naprosto neočekávaných a veskrze nepohodlných změn.

Život nám hodně dává, ale někdy nám taky něco bere. Je to úplně normální a je na místě se s tím smířit. Jenomže my jsme totálně zapomněli, že to tak je. Naivně jsme se domnívali, že doba bezstarostné prosperity a konzumu potrvá navždy, že jinak to už nikdy nebude. Jenomže změna je podstatou života. Odliv střídá příliv, noc střídá den a krize střídá období prosperity. Je to přirozené, zdravé a dokonce i trochu očistné.

Covid zaviroval celý svět. Teď je důležité, aby nezaviroval naše myšlení. Abychom si udrželi jasnou hlavu a pokud stoupá voda, abychom neztráceli víru, že najdeme suchou cestu. A když ne? Tak se naučíme plavat.



zpět na článek