Máme tu dnes velkou hádku o to, kam a jak směřovat svět v nejbližší budoucnosti. Jedni říkají, že válek už bylo dost a že lidstvo již má nejvyšší čas, aby vyzrálo ze své chamtivé dětské a oportunní pubertální fáze a reflektovalo svou existenci pohledem do tváře bližního i vzdáleného. Druzí na to pouze porůznu namítají, že jednání nikdy v dějinách stejně k ničemu kloudnému nevedlo a že je potřeba se vyzbrojit, obzvláště když chceme mír. Vyzbrojit se v jejich pojetí znamená vposledku za sebe poslat na bojiště jiné.

Ti, co neválčili, nevědí, že mír se dělá s nepřáteli. Pravdě se podobá, že ti, co nejsou schopni se poučit od svých otců, budou muset stejné zkušenosti klopotně učinit znovu sami. To znamená „opakování dějin“ a zase utrpení a smrt a to vše jenom proto, že někteří lidé, které jsme pustili k veslu, jsou prostě natvrdlí, chamtiví a bez charakteru.

Máme tu například generála íránských náboženských milicí (ani on, ani jeho jméno nejsou důležité), který tvrdí, že o vygumování Izraele nelze diskutovat ani vyjednávat.

Taková řeč má však mnoho háčků. Za prvé, nevíme, co ten člověk skutečně řekl, protože farsí umí málokdo a už jednou jsme zažili účelově překroucený překlad. Za druhé, generál se zřejmě myšlenkově pohybuje v Ahmadínežádových kolejích, takže mluví proti existenci státu Izrael (tedy stejně jako židovská sekta Neturej Karta), nikoliv proti existenci Židů. Jakkoliv hloupě mluví, mluví politicky, nikoliv rasisticky. To však nehodlají připustit jemu podobní jestřábi na druhé straně, protože Íráncův výrok jim přišel jako dar z nebes. I oni totiž potřebují nepřítele, protože jinak by přišli o zaměstnání, zbrojaři o byznys a všichni dohromady o důvody svých ubohých existencí.

Proto se lze celkem důvodně domnívat, že výrok pošahaného Íránce je uměle zvýrazněnou marginalitkou, blaženě zdůrazňovanou izraelskými, saúdskoarabskými a americkými jestřáby.

Musíme se poznávat

A – nemylme se! – do téhož myšlenkového světa patří i zastánci vyzbrojování Ukrajiny. Je to svět nekrofilní, svět bez perspektivy, protože snaha silou dosáhnout jistot a bezpečí může dojít svého cíle absolutně – ale až v hrobě.

Ten opačný, biofilní typ myšlení reprezentuje například matka francouzského vojáka, seržanta Imada ibn Ziatena, zabitého jiným muslimem, teroristou (jeho jméno nechť jest prokleto), který pak zaútočil na židovskou školu ve Francii. Poté, co svého syna pohřbila v Maroku, zemi svých předků, rozhodla se Latifa ibn Ziatenová věnovat svůj život snaze dosáhnout míru mezi náboženstvími a národy, se zvláštním zřetelem na mládež. Založila za tím účelem organizaci, pojmenovanou po svém synovi: Imad Ibn Ziaten Association for Youth and Peace. A 22. dubna má v plánu přijet se skupinou studentů do Izraele. Cesta bude uskutečněna v rámci projektu Voyage for Living Together, který se zaměřuje na kriminogenní skupiny mládeže, včetně mladých vězňů.

Latifa ibn Ziatenová a její přátelé jsou přesvědčeni, že s mladými je třeba hovořit, aby se zmenšilo nebezpečí, že se nechají uchvátit extremismem a najmout teroristy. Není jiné cesty než se poznat navzájem.

Aktivity Latify ibn Ziatenové ovšem nejsou naivními a okamžitými rozmary. Na projektu začala pracovat již brzy po smrti svého syna v březnu 2012.

To, co nás může v současné době posunout o něco dál od horkého konfliktu, je chlazení hlav a trpělivé jednání. Není přitom možno se jednostranně odzbrojit, to by bylo sebevražedné. Není ale možno sázet ani na vražedné ozbrojování. Jde o reflexi škodlivosti obou jednostranných pozic. Jde o větší zdůraznění ženského, životadárného pohledu na svět, o dosažení harmonie mezi ženským a mužským světem. Protože „mužský svět“ na tento způsob, jak ho zažíváme nyní, nevede k ničemu radostnému.

LN, 9.4.2015