Vědci z Institutu Maxe Plancka nedávno překvapili svět objevem, že vývoj druhu Homo sapiens (Člověk moudrý) trvá asi o sto tisíc let déle, než se dosud předpokládalo. Vedoucí výzkumu Jean-Jacques Hublin prohlásil, že bude zřejmě nutno přehodnotit tezi o kolébce lidstva kdesi ve východní Africe před dvěma sty tisíci lety, protože nové nálezy ukazují na rozšíření populace současného člověka po celém africkém kontinentě právě již o těch sto tisíc let dříve.

Lidé ovšem byli lidmi (rodem Homo) už tři miliony let předtím, i když trochu jinými, ne těmi moudrými či rozumnými (sapiens), jak sami sebe nazýváme. Všichni tihle naši předci ale dávno vyhynuli.

Když porovnáme oněch tři sta tisíc let vývoje s délkou existence „člověka civilizovaného“, s těmi zhruba šesti tisíci lety od vzniku prvních států v Mezopotámii a v Egyptě, zjistíme, že jsou to pouhá dvě procenta z toho nepředstavitelně dlouhého času existence našeho druhu, která jsme prožili v „dějinách“, v „organizovaném násilí“ států, za dohledu státních náboženství a při rozvíjení a pěstování „vyšší“ kultury. Z těch dvou procent nám poslední dva tisíce let nabízí křesťanství nesmrtelnou duši a rovnost aspoň před tváří boží, nějakých dvě stě let se snažíme o rovnost člověka s člověkem už na tomto světě, a během minulých zhruba padesáti let pak probíhá „bitva“ o práva všech, kdo zrovna nejsou heterosexuálními bílými muži, protože ti...

Člověk moudrý samozřejmě není jen běloch. Ovšem pouze bílý Homo sapiens ze západní Evropy přivedl druh tam, kde je dnes. Vymyslel a v praktickém životě uplatnil vědu a techniku, vyšlechtil kulturu, inspiroval (a ovládl) ostatní Homo sapiens na zeměkouli. Byl přitom krutý k sobě i k jiným, ale příroda pojem krutosti nezná a Homo sapiens své miliony let staré kódy nemůže zapřít tím, že je přetře vrstvičkou civilizace. Dobývej, pokud jsi přesvědčen o své síle. Braň se, pokud chceš přežít. Na rozkaz bílých mužů hynuly ve válkách tisíce jiných bílých i barevných mužů, v minulém století se pak díky technice dokázaly vybít už desítky milionů hlavně bílých mužů. A dnes...

Dnes se západní bílý muž drží zpátky. Pod tlakem argumentů především liberálně levicových myslitelů (navíc převážně z vlastních řad) rezignovaně přijímá, že je zatížen vinou snad za úplně všechna zvěrstva, která se kdy v minulosti přihodila, a i když má teď k dispozici zbraně ještě daleko strašnější, než kterými disponoval kdykoli dřív, jeví se mu nepředstavitelné, že by je použil. Před sto lety se během jediné bitvy, byť trvající řadu měsíců, zmařily životy milionů mladých mužů, a přesto se po dalších dvaceti letech válčilo znovu a ještě krvavěji. Dnes se to zdá nepochopitelné a připadá nám naprosto nemožné, že by se něco podobného mohlo opakovat, ale právě první polovina minulého století naplno ukázala, že Homo sapiens nikdy nepřestal být krvelačnou bestií, která svůj tenoučký závoj kultury bez velkých zábran odhodí, ať už útočí nebo se brání, byť se to v případě obrany jeví omluvitelné.

A najít něco, ve jménu čeho se lze do toho druhého pustit, se dá vždycky. Zvlášť pokud ten první má například hlad, žízeň, k tomu třeba i vztek a nějakou svoji pravdu. Pokud ještě navíc ví, že druhého učinilo mudrování o vlastních vinách, spojené s jeho přejedeným břichem (plněným samozřejmě na úkor toho prvního), oslabeným a přecitlivělým, nemá žádný důvod s napadením váhat.

Součástí onoho mudrování jsou pak katastrofické úvahy spousty renomovaných, zejména západních myslitelů, o definitivním konci druhu Člověk moudrý. Snad se jim jejich vlastní život jeví ohrožený, bez cílů a perspektiv, snad nenacházejí důvod ve jménu čeho dál existovat a jsou jako samozvaní reprezentanti a vůdci druhu sebestředně přesvědčeni, že už je na čase dojít na konec cesty a tím završit jak vesmírnou pouť vlastní, tak i celého rodu a druhu. Ve své intelektuální přešlechtěnosti, nadřazenosti a „vyměklosti“ nechtějí slyšet, nebo si možná ani neuvědomují, že jiní Homo sapiens mají před sebou své cíle vytyčené naopak naprosto zřetelně a vůbec nezapochybují o pokračování cesty útoků i obrany silou i „moudrostí“ a nevyhnutelně jedněch proti druhým ve jménu „světovlády“.

Nedivme se, až se na takové cestě ocitneme znovu. Jsme pro ni přece po všech stránkách vybaveni, i když někdo víc a jiný méně. Vždyť po ní jdeme už těch minimálně tři sta tisíc let.

Ve jménu přežití.