Je tomu už neuvěřitelných 45 let, co jsem jako čerstvě promovaný, ale zároveň politicky nespolehlivý lékař dorazil pomalým motoráčkem do Aše, což v té době bylo zdevastované, nejzápadnější městečko socialistického Československa. Má neochota spoluúčastnit se radostného budování zářných zítřků mě předurčila k „trestnému“ místu v povinném umístěnkovém řízení. Hrstka podobně nespolehlivých lékařů se v tamní přetížené nemocnici snažila nejen přežít podmínky skoro–pracovního tábora, ale navíc poskytovat bez sebemenší podpory okresních a krajských aparátčíků co nejlepší zdravotní péči asi šestitisícové, dosti vykolejené populaci (čtyři tisíce učednic z textilek Ohara a Tosta, pováleční kořistníci, političtí vyhnanci, Rómové a vojáci). Nemocniční personál mně silně připomínal politicky „převychovávané“ intelektuály a vyděděnce socialistické společnosti, se kterými jsem dřel na kladenské Poldině huti během svých existenčně nezbytných prázdninových brigád. Přesto byla jejich práce, v tristních podmínkách lživě prodlužovaného pracovního nasazení, obdivuhodná. Dobrovolně v ašské nemocnici pracovaly snad jen uklízečky, rekrutované z hrstky po válce neodsunutých starousedlíků. Pro drtivou většinu ostatních byla v té době cesta do Aše jednosměrná.

Po příjezdu na opuštěné nádražíčko jsem byl přivítán výpravčím s kulatou plácačkou: „Á, novej pan doktor, špitál je támhle na kopci, už na vás čekají.“ Počet rozbořených domů v ulici, která vedla k nemocnici, převyšoval počet domů obydlených. Bylo pozdní odpoledne a už značně podnapilý ředitel mi oznámil, že okamžitě nastupuji noční žurnální službu, a předal mi klíč od mého ubytování. Sklepní komůrka vedle nemocniční kotelny se stala mou rezidencí na příští dva roky. V přilehlé místnosti bydlela starší kolegyně. Už mnoho let, jak jsem pak zjistil. Zaklepal jsem, abych se představil. Štíhlá prošedivělá čtyřicátnice seděla u stolu, který se dvěma židlemi, nemocniční železnou postelí, plechovou skříní a policemi nabitými knihami tvořil jediný nábytek sklepní cimry, identické té mojí. Na stole hromádka tabáku, kterým nacpávala cigaretové dutinky, a u jejích nohou malý flekatý pejsek - typický vesnický oříšek. „Ahoj, vítej v našem lágru. Pivo ti nenabízím, protože jistě sloužíš. Jo, tohle je moje Astička.“ Dřevěná podlaha pod stolem byla pokryta něčím, co vypadalo jako rozsypané burské oříšky ve slupce. Sehnu se. Nebyly to oříšky, byla to psí hovínka. „Promiň, ale on ti tu ten pejsek zřejmě něco udělal na podlaze.“ Paní primářka porodnice pohladila psíka po hlavě. „Astička je hodnej pejsek. Ven nemůže, aby jí někdo neukrad a nesněd, ale má naštěstí tak tvrdý hovínka, že se dají dobře zametat.“

Tenhle zdrcující obrázek mi nikdy z paměti nevymizí. Byla to pro mne personifikace otřesného zločinu, kterým vláda proletariátu udržovala nespolehlivé, ale nepostradatelné vzdělance v nejvzdálenějších a nejtemnějších koutech celospolečenského vězení. Převládal ve mně tenkrát pocit bezmocné lítosti nad zřejmě už nenávratně zničeným životem jedné lékařky.

Přeskočme teď oněch 45 let. Jako emeritní profesor medicíny klečím na koberci svého vancouverského bytu a snažím se, dnes už po několikáté, odstranit z koberce stopy nepříliš tvrdého hovínka svého skoro-sedmnáctiletého kocourka. Moureček je už úplně hluchý, špatně chodí a špatně se orientuje. Když nespí, potřebuje neustálý vizuální kontakt, aby se ubezpečil, že jsme tu stále ještě spolu. Spokojeně přede, když mi sedí na klíně, a i když už je stařecky hubeňoučký, laskominy ze stolu ode mne vyžaduje stále. Je nám spolu dobře. A vůbec mi nevadí, že už mnohdy nedojde na svůj píseček.

Čistím koberec a napadá mě. Co když ta obrovská tolerance mé kolegyně tenkrát v Aši, její úsměvné přehlížení oněch „oříšků“ na podlaze, vůbec neznamenala rezignaci a životní prohru, tedy přesně to, o co usilovala tzv. vláda lidu? Co když to naopak byla indikace úžasné síly nepokořeného člověka, kterému sice bylo zabráněno žít normálním rodinným životem, ale přesto rozdával lásku? Bez nároků, bez hranic, ale lásku jistě opětovanou. Vždyť srdce a Akašické pole nečiní rozdílu mezi citem člověka a citem zvířátka. Co když namísto lítosti přináležel paní primářce můj obdiv? Co když jsem se ve svém pocitu před 45 lety mýlil díky své nezkušenosti a zaslepenosti? Zaslepenosti, o které píše José Saramago, a která je příčinou většiny našich i světových problémů a tragedií. Pokud pro nás ještě existuje alespoň potenciální schopnost vidět, a to nejen očima, ale i srdcem, pak možná tahle úvaha o pochopení významové zaměnitelnosti tvrdého oříšku a tvrdého hovínka poslouží příkladem a pobídkou k otevření očí. Tedy, alespoň v to doufám, protože snaha o hlubší pochopení viděného je možná onen první krůček na tisícimílové cestě z marastu zaslepenosti dnešního světa. Nebylo by tohle smysluplné novoroční předsevzetí?

Vancouver, prosinec 2009