O brněnském divadelním představením (tím i o nás samotných) se píše mnoho a z mnoha úhlů, a tak se připojuji i já – snad jsem našel nepokrytou skulinku. Na inscenaci jsem nebyl - jak je lidem mé úrovně doporučováno - a nejsem ani kompetentní k divadelní kritice, ale z toho, co jsou nuceni vidět a slyšet i ti, co hru ani vidět nechtějí, cítím, že tu asi forma záměrně přebíjí obsah sdělení. Je to, jako kdybych matematickou disciplínu odečítání ztvárňoval na prstech - usekáváním prstů. Málokdo by pak pochopil, že tam nejde o bolest a krev, ale o užitečný matematický úkon.

Jestli ale k něčemu kompetentní jsem, je to lítost. Lítost nad tím vším! Aktéři tohoto představení mě neurážejí, ani neponižují – oni urážejí a ponižují sebe! „Člověk… to tu nezní hrdě!“ Necítím nenávist či hněv vůči nim, vůči divadlu brněnskému – je mi smutno. Je mi smutno z toho „Divadla světa“, díl květen 2018. V něm vystupujeme my všichni – ti, co to vymysleli a hráli, ti, co se dívali, ti, co to chválili, ti, co všelijak protestovali, i ti, co chválili ty, co protestovali, i ti, co nechválili ty, co chválili, i ti, co dělají jakože nic, ale i ti, kterým je to všechno líto (a myslím, že těch je asi většina). Hrou neubylo násilí, nepřibylo porozumění – spíše naopak. Přibylo všelijakého hašteření, kdy ctihodní mužové se kvůli postojům a názorům na hru nectihodně častují různými přívlastky, chytají se navzájem na hruškách a marní čas a energii – je mi z toho smutno a je mi to líto.

Koho líto, proč líto? Je mi líto, že jsou lidé takoví, že je doba, kdy není trapné takto něco vyjadřovat. Je to posunutí hranice. – Nutnost vývoje? Ale toto posunutí přece není k lepšímu, spíše to může být průšvih – vypuštěný džin! Je to porušování tabu… toho, co se nedělá, protože se to prostě nedělá. Tak je to vnitřně dáno po mnoho generací. Je mi líto, že už to – „vnitřně dáno“ – není dáno. Proč není (shůry) dáváno? Odkud a co je tedy dáváno a přijímáno? (Z internetu… z Bruselu…z odšpuntovaného nitra člověka?) Tabu je dneska skoro sprosté slovo pro intelektuální spodinu… Tabu přece neexistuje v ničem, jsou jen sociální konstrukty – konstrukce – stavebnice (L)ego bez návodu, se kterou už můžeme poskládat skoro cokoli – fantazii konstruktérů se meze nekladou. Je pouze jediné tolerované, ba vynucované tabu: věřit, připomínat a ctít nějaká tabu, to do 21. století nepatří. Dělá se tedy, že žádné tabu neexistuje, a to je projev nemocné společnosti, nemocného vnímání života, smyslu života. I zvířata mají svá tabu, která je chrání před průšvihy! Kdo ochrání nás? GxPR a EEvšeho?

Nejvíc je mi líto samotných herců. V kostnicích a na podobných místech bývá nápis: „Co jste vy, to jsme byli i my, co jsme my, to budete i vy!“ Je to působivé a je dobré si to připomenout! Jenže tento nápis by mohl viset i na mnohých jiných místech: v nemocnicích, na LDNkách, v hospicích… Tam někde jednou budeme i my všichni – herci i neherci i my, kteří dneska ťukáme do klávesnice, čteme a vymýšlíme komentáře. Na těchto místech už pak člověku zůstává jediné divadelní či filmové představení – představení jeho života sledované bez brýlí iluzí, omylů a pýchy, kterými jsme ho sledovali on-line. Teď už to je non-line – čára končí. Je mi líto oněch herců, že na tohle představení budou muset jít povinně coby diváci a bez brýlí. Je mi líto těch, kdo posouvají tabu. V (ne)ochranných brýlích se to dá udělat bez bázně a studu, jenže to nemění nic na faktu, že tato činnost je „Životu“ nebezpečná.