Ti výslovně a sebechlubivě zodpovědní prosazují všechna ta opatření prý proto, aby tak chránili lidi z rizikových skupin. Nejen své nejbližší, ale úplně všechny, včetně těch, kteří to své ohrožení dost nechápou či neuznávají, a včetně nejbližších těch údajných nezodpovědných, kteří svou nezodpovědností ohrožují nejen je (ty své blízké), ale všechny ohrožené.

Představme si myšlenkový experiment, kdy bychom nežili v příkazovém systému, ale v systému založeném na dobrovolné směně. V tomto případě by šlo o směnu: život a zdraví našich nejbližších z rizikových skupin za osobní oběti nás, těch neohrožených (což je cena, kterou ti zodpovědní jistě rádi zaplatí). Ale směna by se konala jen na základě žádosti, přání, prosby, a vyhovění jim.

Takto by nás ti naši staří a nemocní blízcí – příbuzní či přátelé, a třeba i životní partneři postupně požádali: Abychom je úplně přestali navštěvovat. Abychom, když už je budeme muset navštívit (třeba s nákupem), je při tom maximálně chránili (nasazenou rouškou, rozestupem, použitím dezinfekce). Abychom přestali chodit do práce, a pracovali pokud možno jen z domova. Abychom přestali posílat děti do školy (a to i tehdy, pokud ty ohrožené příbuzné nenavštěvují). Abychom úplně přestali chodit na nákupy - vyjma do supermarketů a některých vybraných dalších obchodů - a nakupovali tak buď nějakou dobu vůbec, anebo jen přes internet. Abychom úplně přestali chodit do restaurací, do divadel, do kin, na koncerty apod. Abychom necestovali do zahraničí a i v tuzemsku raději ne do vyhlášených turistických destinací, kde se shlukuje více lidí. Abychom, pokud jsme OSVČ, úplně zastavili své podnikání, a to na tak dlouho, jak bude třeba. Abychom nosili všude ve vnitřních prostorách roušky, a bez dostatečného rozestupu i venku. Atd., atd. 

Přičemž čas od času by tyto své prosby měnili podle toho, jak a čeho by se právě báli (třeba na základě zpráv v médiích, a někdy tak podle kritérií, kterým bychom my, neohrožení, ne vždy dost rozuměli). Přičemž stát by měl pochopení: Státním zaměstnancům by dál dával plný plat bez ohledu na množství odvedené práce, a těm podnikatelům, kteří by své podnikání pozastavili, a jejich zaměstnancům by dával pravidelnou rentu ve výši pro mnohé i mnohem nižší, nežli dosud uměli vydělávat. Atd., atd.

Tak co? S čím bychom měli menší, a s čím větší problém?. Kde bychom vyhověli snadno a rádi (ti zodpovědní samozřejmě ve všem?), kde bychom se již cukali a kde bychom si již ťukali na čelo a z nějakého důvodu vyhovět odmítli? Jasně, že každý by to měl v tom či v tom jinak. Ale spíš by se to podobalo tomu, co děláme dnes? Anebo by se to od toho lišilo? A lišilo jen nevýznamně, anebo podstatně?

A proč by to vůbec nešlo jen na té dobrovolné bázi? Kdy by se sami chránili jen ti, kteří chtějí, a v míře, jaké chtějí, a kdy bychom chránili jen ty, na nichž nám takto záleží. Zatímco ochranu těch druhých bychom nechali zase na jejich blízkých. Beztak lidé z rizikových skupin jsou ohrožováni nákazou jen od svých blízkých a svých ošetřovatelů. Já nenakazím vaši babičku, kterou vůbec neznám. Proč bych za ní chodil, k ní domů či do nějakého zařízení? A stejně tak zase vy nenakazíte nikoho z mých blízkých.

V dnešní době ten, kdo nechce, nikam chodit nemusí, i nákup si může nechat dovézt až domů. Nebo mu může nakoupit či ho přijít rozptýlit nějaká ta jeho osoba blízká. Či někdo z té spousty dobrovolníků v rámci nějaké té kampaně typu ´navštiv bábu, navštiv dědka´, či jak se tak různě vtipně tyto mediálně vděčné záležitosti jmenují.

A roušky jsou v dnešní době natolik účinné, že lze v nich sedět i několik hodin v kuse vedle úplně cizích lidí v autobuse či vlaku, či i naproti sobě ve vlaku, a v rozestupech jen takových, jak daleko jsou od sebe sedačky. A nikdo nikoho nenakazí (pokud tedy nefixluje a nesundá si ji pod nos). A stejně tak (jen s rouškami, bez rozestupů) to funguje při televizních debatách, kdy aktéři do těch roušek navíc i každou chvíli mluví. Kdyby to tak nebylo, čili kdyby to takto dost spolehlivě nefungovalo, tak by to jistě nebylo povolené. Jako to tedy zjevně bohužel, z důvodů mně neznámých, nefunguje dostatečně v obchodech, s výjimkou tedy supermarketů a některých dalších vybraných, resp. funguje to v nich jen při stupni PES 3 a nižším, ale již ne při stupni 4 a 5 (zatímco tedy v těch supermarketech, vlacích a autobusech to naštěstí funguje vždy).

No, a to by bylo aby roušky, co tak bezvadně fungují v prostředcích hromadné dopravy, nefungovaly úplně stejně při vašem kontaktu s vašimi blízkými. Navíc může být váš kontakt s nimi jistě i mnohem kratší (nežli i několikahodinový) a i rozestupy určitě mohou být větší (nežli ty mezi sedačkami), takže o to by to bylo bezpečnější. A při přebírání zboží od zásilkové služby jde leckdy o jen vteřiny, a navíc často je to jen venku, takže i tam by to ty roušky snad mohly zvládnout.

V čem vlastně se liší dnešní životní styl (kdy při vyšších stupních PESa je skoro všechno zavřené) lidí z rizikových skupin od toho, jaký by vedli, kdyby jejich ochrana probíhala na jen dobrovolné bázi? Kdy samozřejmě by je nikdo nenutil chodit do obchodů, do restaurací, do barů, do posiloven, do kin, divadel, na sportovní stadióny, na diskotéky, na koncerty, atd., atd.. Byl by v tom oproti dnešku pro ně nějaký podstatný rozdíl?

Anebo se ta opatření dělají jen proto, aby tito lidé mohli chodit do supermarketů (povšimněme si opět, že tam roušky jako ochrana i přímo jich fungují dostatečně, na rozdíl od té spousty jiných obchodů při vyšších stupních PESa) anebo osobně na poštu? Jen proto ti ostatní nesmějí normálně žít, bavit se, učit se, a leckteří i živit se vlastní prací? Do které leckdy mnoho investovali (energie, času, peněz, atd., na úkor jiných věcí), aby ji, vysněnou, mohli dělat.

Opakovaně jsem četl, jak tam či onde (nejen u nás, ale i v jiných zemích) 90% lidí nedodržovalo proti-covidová opatření, když jim za to nehrozil postih. Tento poměr asi dobře vyjadřuje to, jací lidé jsou. Stačí se projet po našich dálnicích či silnicích 1.třídy, a počítat, kolik řidičů (z aut, která umí jet rychleji) tam jede 130, resp. 90 km/h.

Občas jezdívám autobusem. Již mnoho let tam bývám jediný, kdo se poutá bezpečnostním pásem (jiní takoví lidé se za ta léta dají spočítat na prstech jedné ruky). Nevím, nakolik je to účinné, a rozumné. Předpokládám, že účinné ne tolik, jako trojbodový pás v autě, ale hádám, že díky i tomu autobusovému při nehodě někam nevylítnu, neskutálím se, nepraštím se a nezraním. A i vycházím logicky z toho, že když tam ty pásy jsou, tak že (snad) umějí více pomoci nežli ublížit (nicméně ale, pokud by mi nějaký machr přes fyziku a lidskou fyziologii vysvětlil, že je to blbost, tak toho připoutávání se nechám).

Jsem si jist, že skoro všichni se v autě poutáte, a to i na zadním sedadle. A jsem přesvědčen, že většina z vás tvrdí, a i tomu tak věří, že tak činí ze zodpovědnosti a kvůli svému zdraví, a nikoli jen proto, že je to přikázáno, a porušení je pokutováno. Jsem si jist, že ti z vás, kteří jezdí autobusem, se tam skoro všichni nepoutají jen proto, že se to tam nemusí. A hádám, že jen málokoho z nich napadne přemýšlet o tom tak, jako já. A jsem si jist, že připoutat své děti v autobuse ani nenapadne (protože tam se to nemusí) skoro nikoho z těch, kteří se jinak pohoršlivě rozčilují nad rodiči, kteří nepřipoutali své děti v autě, a došlo k nehodě. Zatímco oni sami své děti vždy poutají. Což ale (podle mne) ve své většině jen proto, že je to přikázáno pod pokutou, jakkoli sami třeba věří, že tak činí z jiných důvodů.

Jsem si jist, že stejně, jako se chováte v autě a v autobuse, se chováte v rámci těch covidových opatření. Dodržujete je jen proto, že se to musí, a bojíte se je porušit jen ze strachu z postihu. Navzdory všem těm řečem, které mnozí z vás vedou a pořád dokola melou o zodpovědnosti, až jim ta teče ven ušima.

Že mám v tomto pravdu, dokazuje úplně každé uvolnění, a pak zase zpřísnění opatření. Lidé se ve své většině začnou chovat, jakoby ten virus najednou zmizel (úměrně tomu, co a kde je uvolněno), anebo naopak se zase vrátil (úměrně tomu, co a kde je zpřísněno). Přitom ale ta opatření jsou uvolňována a zase zpřísňována, tak je to aspoň prezentováno, jen a pouze podle situace v nemocnicích, a kolísání počtu nakažených (pokud tedy vůbec podle něčeho exaktně kontrolovatelného). Zatímco ale bezprostřední nakažlivost a nebezpečnost viru (ať už si o té i té myslíme jako jednotlivci cokoli) se tím nijak nemění, ta zůstává pořád stejná (a jakkoli někteří mluví o mutacích směrem k menší nakažlivosti a nebezpečnosti, tak oficiální linií to není - proč taky, když na dveře už klepou vakcíny za miliardy).

Většina našinců (a nejen našinců) tak, přičemž ti bojovní apoštolové zodpovědnosti jsou tu na čestném místě, by se mohla modlit tuto modlitbu:

´Ó, všemohoucí, vševědoucí a nekonečně dobrý Státe, přikaž mi ve své nekonečné laskavosti a moudrosti to, co i já sám/sama považuji za správné, a zakaž mi to, o čem vím, že je špatné, ale i tak to správné nedělám, a to špatné dělám, nemám-li nad sebou vševidoucí oko Tvého dohledu, a nehrozí-li mi od Tebe za mou neposlušnost tvrdý a spravedlivý trest. Vím, že když Tě ve všem poslechnu, budu pod tvou dokonalou ochranou, a dobře se mi povede, a to tak, jak mi ve své nekonečné laskavosti a moudrosti určíš.

K tomu mi dopomáhej všichni Tvoji úřednici, na které sice pořád po straně nadávám, ale když se s nimi setkám tváří v tvář, tak se před nimi zlomím v pase až k zemi, a v ničem se jim neprotivím´.

Přičemž tuto modlitbu je třeba říkat se všemi těmi kudrlinkami (a klidně i dalšími a většími), protože duše toho, kdo by se na fleku mohl takto modlit, patří už dávno spíše někam do Orientu, nežli tam, čemu jsme dříve říkali Západ.

Spousta našich lidí úspěšně takto prodává státu svou duši, když vyměnili svobodu za příslib nesmrtelnosti (co na tom, že u jen jedné jediné diagnózy, a navíc za nutného současného splnění tolika i protichůdných podmínek, že je tak nesplnitelný).

Již jiní neodolali parafrázovat Churchilla. Učiním tak i já (beztak dostanu vynadáno od nadávačů tolik, že nějaké to neskromné a samolibé přihřátí si polívčičky u velikána se v tom už ztratí):

Mysleli jste si, že volíte mezi otroctvím a smrtí. Zvolili jste otroctví, a budete mít smrt. Smrt proto, že se jí vyhnout nelze. Ale bude to smrt ne ta s covidem, ve světle ramp, která všechny zajímá, a všichni zemřelého litují. Bude to smrt v ústraní, nenápadná, která přijde pro mnohé z vás dřív a bude ošklivější, nežli by přišla a byla, kdybyste nechali lékaře samostatně a svobodně léčit (podle medicínských, a ne úředních kritérií), vědce bádat, a podnikatele podnikat (a tak mimo jiné i vyvíjet a vytvářet nové formule a materiály i pro léky a zdravotní pomůcky), děti učit se (a studovat tak i na ty lékaře, a všechny, kdo jim pomáhají), umělce tvořit, a lidi bavit se (aby se v tom světě, často plném bolesti a utrpení, dalo žít).

Neboť, kdo žije jako ovce, nechť se pak jednou nediví, když i zdechne jako ovce.

Konec