Několik citátů: Svoboda je poznaná nutnost, Bedřich Engels. Svoboda neruší nutnost, nýbrž ji předpokládá, a svoboda je tím větší, čím více se používá rozum, Baruch Spinoza, nizozemský filozof. Svoboda znamená zodpovědnost, George Bernard Shaw, irský dramatik. To jsou citáty, ne definice. Jinak řečeno, svoboda je individuální svobodné poznání každého z nás, co je nutnost, rozumnost a zodpovědnost. Dovolím si tvrdit, že poslední věta spojuje uvedené citáty a tím dobře vysvětluje složitý a důležitý pojem svoboda, který je obtížné definovat podobně jako spravedlnost, či právo. Zkráceně by mohla být svoboda poznaná zodpovědnost.

Záměrně jsem na první místo dal Engelsův citát, který komunisti účelově povýšili na definici a my starší se to učili ve škole. Jistě je nutností na silnici jezdit vpravo, a tedy být svobodný. Ale stejně tak bylo nutné svobodně budovat světlé zítřky, tedy socialismus, který odstraní vykořisťování člověka člověkem, každý pak dostane podle svých zásluh a v komunismu už nebudou peníze a každý dostane podle svých potřeb.

Což je ráj na zemi. S tím přece musí každý slušný člověk souhlasit a kdo s tím nesouhlasí, je nepřítel, s kterým se musí zatočit, tj. zakroutit mu krk (známý výrok Gottwalda v prvorepublikové poslanecké sněmovně). Toto vše ve zkrácené formě vyjádřil tento člověk v roce 1948 takto: Kdo nejde s námi, jde proti nám. A to byla podstata komunistické totality. Její podstatou nebyla nesvoboda, jak si ti, co to nezažili, myslí, ve formě nějakých totalitních příkazů, zákonů, nařízení, nesvobodných voleb a nevím čeho ještě. I ústava byla v podstatě stejná, zkráceně cituji komunistickou ústavu: Lid byl pevně rozhodnut vybudovat stát jako lidovou demokracii.

Komunismus bylo využití a podle potřeby zneužití demokratických standardních nástrojů státní moci, která byla plně v rukou komunistů. Podle práva se svobodně volilo či hlasovalo. Volila se jednotná koaliční kandidátka tzv. Národní fronty, kde měly zastoupení různé instituce, ale i politické strany z první republiky, které kolaborovaly s komunisty tak dokonale, že se od nich ničím nedaly rozeznat. Snad jen odznáčky tehdy nošenými na klopách. Téměř nikdo se však neodvážil manifestačně volit jinak, účast ve volbách byla kolem 98,9 %. Pořádaly se masové manifestace u nejrůznějších příležitostí, kde pracující lid masově a navenek svobodně vyjadřoval podporu straně a vládě. Letenská pláň či Václavák byly k prasknutí, srovnatelně se sametovou revolucí.

Otázka zní, jak to bylo tenkrát možné. Po únoru 1948 jsme byli oficiálně lidově demokratická republika s politickým systémem parlamentní demokracie. Existoval však tzv. demokratický centralismus, tj. co bylo odhlasováno stranou a vládou na sjezdech komunistů, to muselo být respektováno, jinými slovy tvrdě mocensky prosazeno. Sjezd svým způsobem suploval parlament, který pak byl jen loutkou. Nebyl respektován názor menšiny, protože ta ani neexistovala, byli to jen nepřátele, reakcionáři a váleční štváči, což totalitní kruh uzavřelo. Jinými slovy, kdo neprojevil buď z přesvědčení, nebo ze strachu z komunistického zlořádu aspoň minimální loajalitu, byl nepřítel. Nebylo to tak těžké. V odborech byli všichni a zvednutím ruky (obvykle v závodní jídelně) jednohlasně odhlasovali různé blbiny, třeba Se Sovětským svazem na věčné časy, a nikdy jinak, jako by věčné časy nestačily. V tom byla komunistická totálně zvrhlá genialita, která vydržela 40 let. Naopak těžké bylo do strany vstoupit. Tam byli lidé jen zváni a rok byli kandidáty, tj. čekateli na prověření spolehlivosti.

Svoboda, moc a právo dnes. Stojí za povšimnutí, že nikdo nikdy netvrdil, že svoboda je poznané právo, ač se to nabízí. Důvod je jednoduchý. Svoboda či rozumnost nebo zodpovědnost mají vyšší hodnotu než právo účelově vytvářené jen lidmi, navíc politiky. Právo je výborný sluha, ale může být i zlý pán, pokud přestane být nutným dobrým sluhou a stane se totalitním vládcem. To bylo za komunistů, ale může být kdykoliv. Právo účelově a mocensky vytvářejí politici vybavení mocí zákonodárnou a ovládaní svými zájmy, řeklo by se moderně, kteří jsou ve střetu zájmů, vždyť o tuto moc dokonce ve volbách bojují. Mnohé z nich svoboda nás všech nezajímá, ti prahnou jen po své moci a snaží se ji uzurpovat pro sebe. 

Podle prof. Koukolíka jsou takoví lidé sociálně úspěšní psychopati, tj. lidé s charakteristickým souborem odchylek citového a sociálního života, pro které je jediným smyslem bytí dosažení a udržení moci (zde). Výsledek aspoň pro mne je, že si nemyslím, že jsme volili dobře. Volební program SPOLU proti Babišovi připomíná heslo, kdo nejde s námi, jde proti nám. Nejde o jméno, ale ve volbách se volí pro a ne proti, to z opozice dělá nepřítele, kterého je třeba zlikvidovat, a to nesmí být cíl žádných voleb. Rozděluje to společnost. To, zda jsme nevolili dobře, se ukáže za nějakou dobu, ale zatím se nezdá, že je to nějaký trhák. Otázka je, kdo to zavinil. Odpověď podle mne zní: Ústavní soud.

Sociálně úspěšní psychopati mohou být všichni, kteří jsou v nějaké mocenské pozici, což jsou i soudci, kteří jsou v postavení ústavních činitelů. Disponují mocí soudní a ta se dělí o moc ve státě s mocí zákonodárnou a výkonnou. Podle mne jde o principiální problém. Moc dělá mocí, že je jen jedna. Vyvažovat tři moci nejde, neexistují a nemohou existovat z fyzikálního principu trojramenné váhy, nelze je vyvážit, jen mocensky položením stejných jakýchkoliv závaží na tři ramena. Takovou moc má jen Bůh, aby to bylo spravedlivé. Také platí zásada „dva je dohoda, tři je zrada“. ÚS poškodil spolu s mocí zákonodárnou moc výkonnou účelovým schválením volebního zákona. K moci se dostali ze značné části sociálně úspěšní psychopati. Velká část voličů to považuje za férové, ale pozor!!

Není vyvážena moc Ústavního soudu, který může ze zákona vydávat mocenské, tedy konečné a tím totalitní výnosy či rozsudky. Proč musím současně volit podle mne neschopné lidi do špičkové pozice v parlamentu, pokud chci volit jinou stranu? Tak jsem k volbám poprvé od revoluce nešel. Vinný je ústavní soud, který schválil novelu zavádějící koalice do voleb (zde). Nejenže nepostupoval podle ústavy, ale hlavně nerozhodl rozumně a zodpovědně a tím omezil svobodu jednotlivců.

Už v římském právu stále vyučovaném na právnických fakultách tomu bylo tak, že stačilo dokázat, že výsledek soudu je z hlediska spravedlnosti nejistý, tedy nerozumný a nezodpovědný. Soud pak nemohl a nemusel vydávat totalitní rozhodnutí, což zabránilo či omezilo nespravedlivé rozsudky, tj. nezodpovědné a nerozumné. To nastalo nyní při klíčovém hlasování ÚS o volebním zákonu,kdy čtyři špičkoví ústavní soudci byli proti. Jak jinak vyjádřit spravedlnost rozsudku, a tím nejistotu (pravděpodobnost) spravedlnosti než hlasováním. V případě 15 ústavních soudců je tato pravděpodobnost jen (15-4)/15 = 0,73, jinými slovy, jen 73% jistota spravedlnosti, a ta musí být 100% v případě konečného rozsudku ÚS. Lichý počet soudců dokonce účelově vylučuje plichtu. Podle mne hlasování, pokud není jednohlasné, do justice nepatří, je to jen berlička. Vina nebo nevina stejně jako pravda a nepravda se dokazují a o důkazu není třeba hlasovat.

Ještě poznámku k současně tvořenému pandemickému zákonu, který se také týká svobody, tj. nutných restrikčních opatření. Koronavirová pandemie je stále z hlediska vědy nevyřešený problém, lépe řečeno problém je řešený standardními vědeckými postupy, tj. za pochodu teoreticky a experimentálně. Jednoduše řečeno jde o systém pokus-omyl, kde teorie se stará o to, aby omylů bylo co nejméně. Omyly mají za následek vládní zmatky, které nemohl a ani nyní nemůže vyloučit žádný tedy i v uvozovkách právně skvělý pandemický zákon. Musí nejprve zvítězit věda nad pandemií, pak bude známá kuchařka, tedy pandemický zákon, jak se jí zbavit.

Ještě je podstatné, že naše válka proti pandemii nemá žádného generála. Politici to nemohou být, protože se řídí vůlí voličů, kteří je volí, a ti neví a ani nemohou vědět, jak vyhrát válku, to vždy dokázali jen dobří generálové. Ale kde je vzít? Vypadá to, že nám pomůže sama příroda, času má na rozdíl od nás dost.