Měl jsem štěstí, že jsem před čtyřiceti léty měl šéfa, Arnošta, který jako jediný z rozsáhlé židovské rodiny přežil nacistickou genocidu. Zážitky z koncentráku se ale staly jeho prokletím. Podle vzájemného vztahu lidí v tak krutých podmínkách se naučil lidi třídit a vyznačovat jejich charakteristiky, což úspěšně aplikoval i v pozdějším civilním životě. Ten největší hajzl, co kradl druhým chleba, aby sám přežil, ve skutečnosti koncentrák nepřežil a kdo donášel, aby získal úlevy či pomyslné povýšení, dopadl obdobně. V tak nedemokratické společnosti koncentráku prostě zlosyn neměl na život právo, protože mezi vězni bylo místo jen pro slušné lidi, stejně tak jako se to sluší a patří v každé slušné společnosti. To ostatní svinstvo obstarávali dozorci.
Něco z tohoto řádu v neřádu se vlastně promítlo i do dnešního uspořádání (demokracie), kde v jeho pohledu dozorce nahradili politici. Tam někde se zrodila Arnoštova původní komunistická víra, tam někde vznikl i pocit jeho největší křivdy a beznaděje, když pak komunisti začali později zakládat svoje vlastní koncentráky, nominovali své vlastní dozorce a dokonce věznili i své vlastní lidi.
I když šlo Arnoštovi o život, nedovedl ukradnout chleba svému bližnímu, nedovedl podvést své spolubližní a ani následně založit na tom prostém faktu svoji kariéru u bližních, protože si uvědomoval dnes opomíjenou devízu, že bližní jsou tu proto, že jsou bližní.
Arnošt by nikdy nestrpěl, aby on nebo někdo z jeho blízkých podporovali, byť pod rouškou jakékoliv uchopené spravedlnosti, humanitární bombardování - měl svoji zkušenost z rozbité země a zavražděných spoluobčanů. Už vůbec by si nedovolil představit, aby někdo ve jménu pravdy a lásky horoval za humanitární zabíjení druhých, byť by to byla znepřátelená země (Jugoslávie) a on by byl třeba i věrozvěstem Boha (knězem).
Než by se zúčastnil mocenských her bolševika a nastolení případné kariéry, odešel do trpěného ústraní, kde se usoužil ještě dříve, než by se utrápil důsledky sametového převtělení do dnešní politické vize zosnované pod pláštěm nejrůzněji převlečených partají. Nikdy by nedovolil, aby někdo zneužil jeho jména a aby tím způsobem veřejně propagoval své úmysly, myšlenky nebo songy jako politickou cestu k úspěchu (a k proplaceným tantiémám).
Nikdy by nepřipustil, aby jeho těžké životní osudy vláčeli na veřejnosti politici pro zlepšení své politické proslulosti. Metály by asi zdvořile odmítnul, protože takto trpících, ponížených a postižených lidí byly tisíce a tolik metálů by se snad ani nedalo zhotovit a tolik osudů zpronevěřit pro prosazování politických kariér.
dr.h.c, emeritus