Bydlíme ve vsi nedaleko Prahy v krajině mírně zvlněné obklopeni dnes obrovskými lány, které se od někdejší kolektivizace ještě zvětšily. Občas chodím na procházku a nedávno jsem slyšel typický hluk traktoru, ovšem stroj nebyl vůbec vidět. Místo toho se napříč lánem po vyježděné cestě pohyboval obrovský oblak prachu, z něhož zvuk zazníval. Naštěstí jsem byl stranou. Tu cestu přes pole znám, vyjezdily ji právě traktory a dnes je pokryta spraší, nesmírně jemným prachem, který po dešti ztuhne v beton, než ho zas stroje rozjezdí. Ostatně okolní pole na tom nejsou lépe, kdysi to byla černozem.

Starosti se suchem zastínil momentálně státní rozpočet, také problém, ale zůstaňme v krajině. Před časem pravil ministr Macinka, že v létě je teplo, v zimě zima a v noci tma. Vytesat to do kamene. Premiér Babiš objevil, že je sucho a našel řešení – postavit přehrady. Patrně se mu vybavily vzpomínky z mládí na „velké stavby socialismu“. Nic proti přehradám, ale musí do nich odněkud přitékat voda. Zatím jí z Orlíku vytéká tolik, kolik tam přitéká. Další přehrada by asi mnoho nezměnila, nemluvě o tom, že stavba trvá dlouho a není levná. Zatím nás čeká dostavba jaderných bloků, také drahá. A mimochodem – potřebují vodu na chlazení. Připomeňme si, kde všude letos omezovali výkon takových elektráren.

Do třetice se k výrokům politiků přidala ministryně Schillerová a jednou, možná víckrát, tolik to nesleduji, řekla, že je nutno zadržet vodu v krajině. Také tesat do kamene, protože to je opravdu klíčové. Ovšem jak to udělat? Vzpomínám na dobu před šedesáti lety, kdy jsem do naší vesnice začal jezdit. Při procházce v polích, byly to lány, ale ne tak obrovské, křižovaly krajinu příkopy nikoli náhodně, ale směřovaly k několika málo remízkům, kde byla nevelká jezírka. Příkopy využívající terénní vlny, odváděly vodu právě tam, přičemž současně ji zčásti zadržovaly, takže na dně bylo i v létě přinejmenším vlhko. Při velkých deštích voda netekla do vesnice. Staří sedláci měli zkušenost.

Později tehdejší jednotné zemědělské družstvo nahlédlo, že je třeba rozšířit plochy a provedlo meliorace. Jejich torza jsou dodnes místy vidět. Zmizely příkopy a s nimi postupně voda. V remízcích jsou jen zbytky jezírek, v nichž se na jaře voda objeví, ale mizí. Sluší se dodat, že před těmi šesti desetiletími bylo v okolí vsi tolik zvěře, že myslivci dokonce lovili živé zajíce na export, a ještě zbylo na hon. Dnes, pokud vidím zajíce, je to vzácnost, posedy v remízcích se rozpadají. Takže jsme u toho – v téhle krajině se voda sotva zachytí.

Také v dávných letech mého mládí bylo běžné vidět v zimě na krajích polí laťkové zábrany, které zachycovaly sníh, aby ho vítr nesfouknul jinam, obvykle do příkopu u silnice. I ty zábrany zmizely. Nepochybně je s tím práce. Jen letošní rok, jako jeden z řady naznačil varování, že je nejvyšší čas jednat. Občas se dočtu, že už kronikář Kosmas psal o suchu před osmi staletími. Jistě, podle odborníků se epizody vlhkých a suchý let obvykle střídaly, trvaly tak deset, patnáct let. Doba se ale změnila, zdá se, že horkých a suchých epizod přibývá a pomiňme teď debatu, kdo za to může, zda lidé, nebo je to prostě příroda. Podstatné je tu vodu nějak zachytit, protože náš stát je na rozvodí.

Ještě dodatek – když Kosmas někam cestoval, nebylo to po dálnici, ale patrně koňmo po stezkách křižujících krajinu. Když pak začalo pršet, i po nich tekla voda. Kam? Do okolní přírody, do lesa, do pole. Kam stéká voda z dálnice? Patrně do kanalizace, stejně jako ze silnic, ulic, jakož i střech domů. Výpadovky z Prahy lemují obrovské nízké haly obklopené betonovými plochami. Zase – kam z nich teče voda při dešti? Samozřejmě to neznamená, že vše zbourat (i když to hyzdí krajinu a třeba u východních výpadovek byla černozem), ale pokusit se zachytit co nejvíc vody v okolní krajině. Jak naznačuji, někdejší sedláci to dokázali. Když to dokážeme také, teprve pak bude přitékat dost vody do přehrad.