Po revoluci naše společnost zavrhla totalitní socialismus a vzápětí se vzedmula vlna nadšení pro budování kapitalismu s tím, že kdekterý Čech se nechal unést snem o vlastním zbohatnutí coby cestě k tolik chybějícímu smyslu života. Tato pohnutka se zdála být naprosto kongruentní se zákony trhu a nabyla podoby odstátňování původně celospolečenského vlastnictví. Asi u nás není nikdo, kdo by věřil v poctivost převodu majetku na soukromé osoby, mimochodem i díky tomu, že v Čechách se smysl pro 'fair' chování netěší žádné oblibě - dokonce postrádáme i vlastní slovo stejného či podobného významu. Vyjádřeno jinak, ony majetkové přesuny lze pojmenovat docela přesně 'rozkrádání' a poněvadž i veřejnost sdílí toto mínění, někteří politici profitují na této argumentaci ve volbách. Smutné je, že tento fenomén ještě devatenáct roků po revoluci přetrvává.

Ačkoliv se řadím k těm, kterým to vadí, vadí mi ještě daleko spíše něco jiného: jde o bezuzdné nadšení pro soukromé vlastnictví ve všech oblastech. Dovolil bych si zde připomenout něco, co nám slovutní ekonomové u nás převážně zatajují: poměrně triviální pravidlo tržního hospodářství. Jde o to, že kapitalismus funguje pouze a jen při splnění dvou předpokladů a pokud je jeden z nich odsunut do pozadí, dojde k zadrhnutí či dokonce k rozpadu tržních vztahů.

Bezesporu je jednou z obou podmínek kapitalismu soukromé vlastnictví prostředků k podnikání od oficíny až po fabriku a důvodem je docela prostě to, že spíše tato než jiná forma majetku brání zaměstnancům v ledabylosti či rozkrádání a ponouká samotného majitele k iniciativnímu vynalézání týkající se prodávaného zboží i nabízených služeb. Zde je třeba jít do důsledku v tom, že alespoň v tomto směru nejsou všechny podoby vlastnictví rovnocenné: nejlepší podobou vlastnictví je vlastnictví jediné osoby s tím, že osobní vlastnictví dvou lidí je horší a skupiny osob ještě horší a takto lze pokračovat až k vlastnictví občanských sdružení či neziskových společností, kde je kontrola již poměrně svízelná. Avšak pořád je to šťastnější než v případě vlastnictví obcí či dokonce státu: státní vlastnictví je opravdu asi nejzoufalejší.

Všechny důvody tudíž hrají ve prospěch toho, aby se obecný majetek předal do soukromých rukou. Jenže je zde ještě ona druhá podmínka kapitalismu a na tu se rádo zapomíná. Zapomíná se na ni pak zejména v postkomunistických společnostech s tím, že je třeba se ptát, zda za tím není spíš záměr zatajovat ji než pouhé její zanedbání. Ovšem i liknavost má své důvody a ty spočívají v přirozené lidské lenosti. Tuto okolnost lze demonstrovat na obecné poučce o životě vůbec: zachování života vyžaduje jednak výživu a jednak pohyb s tím, že zatímco první jde každému skvěle, do toho druhého se nikomu příliš nechce. Tím druhým je v případě kapitalismu soutěžení s druhými, kteří mají srovnatelnou sílu - bez potýkání se mezi sebou s obavou z prohry a touhou po vítězství žádný kapitalismus fungovat nebude. Stejně i biologická jednotka bez selekčního tlaku zahyne či vyhyne.

Pokud se důraz na konkurenci potlačí, dojde nutně tomu, že jedinec či po vzájemné dohodě skupina jedinců začne ze svého monopolního postavení těžit a nastane ono obávané 'vykořisťování' člověka člověkem. Přesně toto se dálo v Anglii na počátku moderního kapitalismu a přesně na tom si vybudoval svou obludnou kariéru i Karel Marx. Ten místo toho, aby navrhl úřad na ochranu hospodářské soutěže a důsledně se snažil ho zavést, odmítl kapitalismus vcelku. Zhoubné důsledky známe všichni a potrvá ještě dlouho, než se z nich vzpamatujeme. Ovšem pokud budeme postupovat dál tak, že prostředí konkurence potlačíme a ponecháme zbohatlíkům jejich výlučné postavení, vypipláme si další podobné Marxe a nakonec dopadneme zase špatně.

Bohužel se zdá, že přesně toto děláme. Mimo jiné i díky tomu jsou naše socialistické strany tak silné. Asi nejvýraznějším příkladem tohoto postupu jsou nynější návrhy ministra Julínka na reformu zdravotnictví: bez toho, že by byl pan Julínek ochoten zvážit veškeré souvislosti či dokonce diskutovat o nich s jinými, se snaží privatizovat téměř všechno. Avšak například okresní nemocnice sotva kdy bude bojovat s nemocnicí z jiného okresu o pacienty. Pacient totiž potřebuje ošetření rychle a snadno, čili daleko jezdit nebude. Když tudíž budou okresní nemocnice v soukromých rukou, ve zneužití jejich monopolního postavení jim asi sotva co zabrání. Soutěž pojišťoven je pošetilá z poněkud jiných důvodů, přičemž rozebírat je zde všechny nelze, ale výsledek bude podobně špatný.

Avšak dalších příkladů lze najít v naší společnosti spoustu. Jedním z nich je, že stát privatizoval svého času Telecom i s dráty v zemi. Kdyby nebylo technického rozmachu mobilních sítí a také kabelového propojení, zaplatili bychom nyní za hovory několikanásobek toho, co platíme nyní. Avšak v každém případě to, že někdo předal jedinou síť soukromé společnosti, je jedním z podrazů tehdejší vlády.

Jiným takovým příkladem je ČEZ: ČEZ navzdory tomu, že konkurenty ve výrobě elektřiny již má, přece je jediným vlastníkem rozvodových sítí. Plody těchto okolností jíme všichni: jednak se elektřina stále zdražuje a jednak dráty s vysokým napětím stále vlají v povětří přímo nad obytnými domy, ačkoliv alespoň zde by podle zákona měly být již dávno zakopány v zemi. Snad jediné naše štěstí tkví v tom, že většinu akcií stále ještě stát drží. Bůh nás chraň před tím, že dojde k úplné privatizaci sítí. Bylo by naopak třeba sítě ponechat ve vlastnictví státu a privatizovat onen mamutí podnik po rozdělení na několik částí.

Podobně jsou na tom dráhy a železnice. Železnice do soukromého vlastnictví převést nelze z toho důvodu, že přece není možno stavět vedle sebe třeba čtyři vlakové koridory, aby mezi sebou soutěžily o cestující. Když tudíž budou jediné koleje ve vlastnictví jediného soukromníka, ochromí se soutěž ve vlakové dopravě a ta nakonec zkrachuje.

Když se nyní vláda snaží privatizovat letiště, dělá totéž. Přece nelze vybudovat kolem Prahy věnec soukromých letišť a rozpoutat závody mezi nimi. Je tudíž třeba ponechat letiště ve vlastnictví státu.

Státní vlastnictví je jistě velmi špatné a bylo to již dostatečně zdůrazněno, ovšem nic jiného nezbývá. Zbývá totiž jen kontrolovat fungování všech letišť, železnic, drátů, místních nemocnic a podobných zařízení. Naopak kde je konkurence snadná či alespoň možná, takovou oblast je třeba důsledně zbavit státního vlivu. Zde je příkladem pošta, která měla být privatizována již dávno.

Jedním z hlavních úkolů spravedlivé vlády je tudíž boj proti různým konspiracím, intrikám, kartelům a potažmo monopolizaci kterékoliv oblasti. Zároveň platí, že jednou z hlavních sil podporujících monopolizaci je korupce spočívající ve zvýhodňování lemplů, gaunerů i osob jinak defektních a poskytující jim rozmanité výhody. Bohužel v českém národě korupce bezbřehým způsobem bují. Jsem si jist tím, že ve chvíli, kdy s korupcí zatočíme, proměníme se v závratně prosperující a šťastnou společnost. Těšilo by mě velice, kdybych mohl od připravovaných změn v politických špičkách očekávat alespoň náznak snahy o vymýcení korupčního chování.