Předpokládám, že valná většina čtenářů Neviditelného psa zná ten nádherný Hemingwayův příběh o starém rybáři, který denně vyjíždí na moře pro ubohý úlovek, ale stále sní o veliké rybě. Sen se mu splní, po obrovském boji přiváže úlovek k lodi, leč cestou domů zbude z kořisti jen ohlodaná kostra.

Vědom si rizika velkých snů, vypravil jsem se, také již v dosti pozdním věku, na moře internetu vlastně jen souhrou okolností. Má pracovní živitelka MUDr. Vidnerová mi sdělila jednoho dne v červnu, že od září bude mít počítačový program, tak abych se naučil s počítačem pracovat. Můj hodný zeť mi sestavil cosi funkčního s prastarým systémem Windows, já jsem si koupil něco knížek a naučil jsem se používat skvělý psací stroj bez kopíráků a neopravitelných překlepů. V práci se stačilo připojit k programu Medicus.

V té době jsme měli kabelovou televizi od UPC. Jednoho dne nás vyhledala podomní obchodnice (tehdy ještě celkem vzácný zjev) a nabídla výhodnou kombinaci s internetem. Žena mne přesvědčila, a tak jsme to podepsali.

Znovu jsem se ponořil do knížek, abych posléze vyplul na nádherné moře internetových dálek a hlubin. Největší ryby jsem ulovil hned na začátku, první byl Neviditelný pes, o kterém jsem slyšel, je to dodnes můj nejoblíbenější přítel, jak ostatně stálí čtenáři vědí.

Pak se přede mnou otevřely širé pláně emailové a zbavily mě většiny služeb vyděračské České pošty, později dokonce i složenek, dostal jsem se do snadného kontaktu ke spolužákům do USA i NSR i k bratranci ve Švédsku.

Mimochodem, dnes jsou pro mne velmi důležitým okem do dění v těchto zemích, protože jejich informace se často hrubě odlišují od toho, čím jsme krmeni, ať už jde o fackovacího panáka prezidenta Trumpa, tzv. no-go zóny ve Švédsku či názory německých obyvatel na vládní imigrantskou politiku nebo neochotu přiznávat původ a vyznání teroristů. Miloval jsem Greenúv román o amatérském špionovi a jsem rád, že i já mám svého „Člověka v Havaně“, dokonce hned několik.

Pes mi ovšem poskytuje další cenné informace od lidí, kteří v cizině léta žijí, ať už je to pan Frýbort nebo pan Ulč, se kterým jsem měl tu čest se letos osobně setkat. Dokonce již sedm let mi půjčuje můj deník své stránky k rozličným výplodům ducha.

A pak jsou tu ovšem další bezbřehé zdroje informací o našem i vzdáleném světě,ve kterých je možno a nutno se přehrabovat, srovnávat, pochybovat, věřit, odmítat. Dá to práci, ale já mám dost času i trpělivosti.

Na rozdíl od starého námořníka jsem ovšem ke své škodě vyplul na moře až, jak by se dříve řeklo, v požehnaném věku, tedy kolem sedmdesáti let. Jsou hlubiny jako Facebook či Twitter, kterým se cíleně vyhýbám, nemyslím, že potřebuji tolik přátel, kteří o mně nemají páru,ale vědí, kde jsem, co zrovna dělám, jestli jsem se otočil za krásnou slečnou. Úplně mi stačí, co o mně ví můj denní souputník Google. Sotva jsem si něco koupil, už mi totéž nabízí v reklamách. Přátele jsem si osobně vybíral, mnozí zemřeli, objevili se noví, v tomto ohledu není nad osobní kontakt..

Nicméně jsem vděčen za široký obzor, který se přede mnou otvírá i v době, kdy pro věk a stav těla úměrný chorobám už nikdy nevyrazím za hranice všedních dnů. Zatím brouzdám a vyjadřuji se zcela svobodně, čemuž ovšem mohou být hořké konce. Některé nám velmi přátelské země jako Čína si s tím již poradily, věřím, že do konce mého života se nepodaří cenzurovat alespoň můj oblíbený deník.

Možná bláhově doufám, že je obtížné nasadit náhubek psu, který je Neviditelný.