Neviditelný pes

ÚVAHA: Stanou se jednou homosexuálové „vládnoucí třídou“?

8.11.2018

Jakkoliv se Piťhovi příznivci pokoušeli proboštovo kázání hájit rychlým úhybem k Istanbulské úmluvě a jakkoliv jeho slova vykládali (snad zaskočeni syrovým naturalismem) poukazem na prorockou poetičnost a nadsázku, zkusme jeho smělou řeč vzít na chvíli doslova: Mohli by se homosexuálové doslova a do písmene stát „vládnoucí třídou“?

Nejdříve krátká teoretická průprava: Může v demokratické pluralitní společnosti (byť – připusťme – ve společnosti s kryptototalitními prvky) vládnout menšina? A pokud ano, může vládnout dlouhodobě, či dokonce trvale? Odpověď není úplně jednoduchá. Z historie víme, že společensky znevýhodněné skupiny se povětšinou snaží svůj úděl změnit, a to za pomoci různých praktik, s různou mírou legitimity: pozitivní diskriminací (affirmative action), sociálním začleňováním, inkluzí hendikepovaných skupin či lobbismem doprovázeným ideologickou podporou (někdy vágně a hanlivě nazývanou ideologickým inženýrstvím). Význam znevýhodněné skupiny (ne nutně menšiny) tak může vlivem zmíněných postupů stoupnout, a v minimálně některých aspektech se taková skupina může stát entitou paradoxně zvýhodněnou (byť třeba jen v některých bodech), přičemž může jít o skupinu národnostní, odborářskou, stranickou, byznysovou, náboženskou, skupinu zastupující zájmy určité oligarchie, a logicky i skupinu zastupující zájmy sexuálních menšin.

Ač sympatizant křesťansko-konzervativního vidění světa, uvědomuji si, že v celé řadě bodů byla a je LGBT menšina, napříč kulturami a napříč historií, znevýhodňována, jak o tom ostatně šířeji píši ve svých starších článcích. Proč dochází k výraznější emancipaci této menšiny až od 90. let (a nikoliv od let šedesátých, kdy došlo k analogickým skokovým pohybům v celé řadě dalších společenských segmentů), budiž námětem sociologického bádání.

Nuže, nyní se nám předkládá teze – jménem Piťhovým, a za podpory části konzervativců a části konspirátorů -, že LGBT menšina to jednou dotáhne až na úplnou nadvládu. Zda v rámci státního převratu či v rámci plíživých kryptototalitních tendencí koexistujících s parlamentní demokracií, není zjevné, leč z kontextu se zdá, že se proponenti zmíněného světonázoru přiklánějí k druhé variantě. Faktem je, že LGBT minorita nebyla nikdy plně sociálně a psychologicky integrovanou komunitou. Většina kultur napříč historií ji tabuizovala (případně kriminalizovala, zesměšňovala, popírala), menšina kultur ji pak adorovala (zpravidla z kultických důvodů). Málokdy však heterosexuální většina menšinu homosexuální vnímala věcně: Jistá míra neutrálního, možná i lhostejného přístupu je vystopovatelná až v naší západní postkřesťanské společnosti, ale i zde v člověku latentně doutná onen zdroj, který nutí dávat vztahu k homosexualitě kladné či záporné znaménko.

To je poměrně bezprecedentní: řada jiných znevýhodněných skupin byla diskriminována jen v určitých kulturách a jen v určitých historických údobích, některé skupiny byly dokonce drtivou většinou kultur vnímány zcela věcně a neutrálně (kupříkladu menšina leváků většinou praváků), některé animozity vyšuměly zcela (a připomínají je dnes jen venkovský folklór, historické rekonstrukce a kladení věnců). Dlužno však dodat, že jiné animozity přetrvávají takříkajíc věčně, až archetypálně (zdá se, že toto lze říci o vztahu Židů a Palestinců). A pokud se jedná o nadhodnocení vlivu malých národů (a jejich úspěších vnutit svou vůli většině) v mezinárodním kontextu, uvedu pro jednoduchost alespoň tři: Čingischánovy Mongoly, nacistické Němce a severní Korejce. V prvních dvou případech jejich absurdně nafouknutá imperiální bublina (zcela ignorující národní velikost) splaskla, v případě třetím na splasknutí všichni úpěnlivě čekáme. LGBT menšina je však z jiného ranku.

Uvedl jsem, že o zlepšení svého postavení usilují zpravidla skupiny znevýhodněné: Leváci dnes pochopitelně nemají potřebu lobbovat pro svůj významnější sociální status. Tak proč by pro všechno na světě podle Piťhy měli vládnout zrovna homosexuálové, pokud jsou v očích mnoha konzervativců již plně integrováni, ba dokonce společensky upřednostňováni? Znamená to, že ve skutečnosti tak docela začleněni nejsou? Že jsou i nadále v některých aspektech menšinou deprivovanou, dehonestovanou, nedůstojnou? Nebo si snad lze představit, že řekněme za 500 let bude běžný dospívající gay nadále sbírat odvahu přiznat svým rodičům a kamarádům svou orientaci? Že budou existovat nadávky typu „buzerant,“ „bukvice“ či jiné? Tedy v době, kdy stejné „bukvice“ budou podle Piťhových apologetů zároveň vládnoucí třídou, třebas (řečeno s nadsázkou) i se svým čtvrtým článkem v ústavě o vedoucí, avantgardní roli v ústavním systému? A co vlastně činí homosexuály entitou tak systémově odlišnou, že by se podle zmíněného kazatele měla plíživě stát třídou vládnoucí (notabene za podpory demokratické společnosti)?

Důvod podobně vyhrocené ambivalence může souviset s problematikou tabuizace sexuality (a také intimity) jako takové. Zdá se, že tabuizace sexuality (a homosexuality) napříč kulturami a náboženstvími není věcí náhodnou. Není vysvětlitelná pouhým efektem černých ovcí, s čímž bychom si snad s přimhouřením oka postačili, pátrali-li bychom po příčině rasismu a xenofobie. I přes pokusy liberálních kultur normalizovat nahotu a „odtajnit“ intimitu, se tyto fenomény znovu a znovu stávají předmětem studu a skrývání. A veřejná prezentace homosexuální intimity a do určité míry i intimity heterosexuální (ještě více pak veřejné projevy intimity jiných sexuálních menšin) zůstávají - minimálně latentně - čímsi, co hýbe s emocemi člověka.

Kromě hlediska sociologického a psychologického (resp. sexuologického), se nabízí i hledisko teologické: Velká světová náboženství (alespoň ve svých původních verzích bez nánosů moderních výkladových interpretací) homosexualitu považují za cosi hříšného, a ne-li výslovně hříšného, pak minimálně tendují k dávání plusových a minusových znamének. Znamená to snad, že tato většinově nepříznivá shoda cosi napovídá o mínění samotného Stvořitele? Odpověď samozřejmě přesahuje rozsah článku a více se jízabývám ve svých dvou delších studijních textech v religionistickém čtvrtletníku Dingir.

Tomáš Halík jako liberálně křesťanský sociolog nazval Piťhova slova fantasmagorií. Je asi pravda, že se pouhou sociologickou extrapolací nelze dobrat takové budoucnosti, jakou Piťha předkládá. Pokud však pracujeme s choulostivou a těkavou směsicí látek zahrnující stud, intimitu, ideologii multikulturalismu, normativitu danou Bohem ve vztahu k normativitě dané hříšným člověkem (je-li tento předpoklad správný), pak do předpovědního modelu vstupuje proměnných více a prognóza je spíše věštěním z křišťálové koule (či podle Piťhových žáků „prorokováním“).

Prorok nejsem, a jako člověku věřícímu v otevřenou společnost, ve které se střetává mnoho nepředvídatelných fenoménů a protichůdných zájmů, jsem k narýsované konspirační vizi skeptický. A to už nemluvím o brutálně naturalistické rétorice, kterou starý kněz zvolil. Spolu s Václavem Malým, Tomášem Halíkem, Danielem Kroupou a mnoha dalšími tedy považuji Piťhovo kázání za pohoršující. Jako nepřijatelné vnímám i zlehčování jeho opovážlivých slov potřebou kritiky Istanbulské úmluvy (ať už si o ní myslíme cokoliv). Odmyslím-li však formu (a ono zlehčování ze strany Dukova establishmentu) a zaměřím-li se pouze na obsah, nemohu bez uzardění říct, že Piťhova vize sama o sobě je pouhou fantasmagorií a blouzněním. Pravděpodobná však podle mého soudu není, nato je argumentačně obhájena na můj vkus dosti nepřesvědčivě. Proto bych se protentokrát spolehl na svůj zdravý selský rozum a kázání zařadil mezi nezdařilé pokusy o rádoby konzervativní alternativu, na kterou si za rok již téměř nikdo nevzpomene.

Prameny na poušti



zpět na článek