Cestou z Klatov do Prahy jsem si pořád vybavoval tvář Karla Švece, spolužáka, se kterým jsem v gymnáziu seděl za jedním stolem. Už ho neuvidím. Kája letos v únoru zemřel. Na našem srazu třiapadesát let od maturity nikdo nevěděl, co mu bylo. Ale to není podstatné. Prostě Kája, tenhle skromný chlapec, učitel na zapadlé vísce na Krumlovsku, vybavený ohromným smyslem pro humor, už nás nebude častovat vtipnými a moudrými průpovídkami. Jak se říká, „padají stromy v našem lese“, ale padají častěji, než bychom si přáli.

V obou paralelkách Vrchlického gymnázia v Klatovech, později posledních tříd jedenáctiletky, nás maturovalo ve čtyřiapadesátém roce devětačtyřicet. Podle Váši Rába, který je naším hlavním organizátorem, zemřelo šestnáct spolužáků (první zahynul na vojně). Dneska v sobotu 6. října se nás sešlo v Klatovech asi dvacet – někteří přišli až později odpoledne, jiní zase dřív odcházeli.

Je to hodně, nebo málo? Myslím, že dost. Někteří se ztratili ve světě, jiní tradičně na žádné srazy nechodí, další jsou nemocní, jiní se omluvili: „musíme hlídat vnoučata, protože mladí odjeli“, „znenadání nám přivezli nějaký materiál na chalupu“, „chtěla jsem přijet, ale včera jsem si musela lehnout, jsem nachlazená“. Nejkurióznější omluva zněla: „Měl jsem před několika lety potíže se srdcem, dost dlouho jsem byl v rekonvalescenci a teprve letos mohu vyjít na lov bažantů, tak mě omluvte.“

Děvčata hodně mluvila o vnoučatech, shodla se na tom, že jim nerozumí, protože propadla internetu a ostatním kouzlům moderní doby. Ale tyhle děti mají otevřené dveře do světa, to jsme my neměli, ať tedy vylétnou. Někteří vzpomínali na útrapy, jimiž byli oni a jejich rodiče postiženi za komunistické diktatury.

A samozřejmě mluvilo se o nemocech, o přístupech doktorů a sester k pacientům, o nemocnicích. Jedna zdatná sportovkyně, která proležela dost času po různých špitálech, zase upozornila, že bychom neměli podceňovat mladé doktory – když ji lékaři nedokázali diagnostikovat, co jí je, přišel na to jeden takový mladík. Několik z nás má kardiostimulátor. Když jsme o těchto patáliích mluvili, uvědomoval jsem si, jak v posledních letech medicína poskočila dopředu. Taky díky tomu, že se u nás změnil režim a všechny novinky ze zahraničí rychle přicházejí i k nám – to dřív nebylo anebo se některé léky a léčby omezovaly věkem a jindy sloužily jenom komunistickým prominentům. Prostě to, že se sešla dvacítka jednasedmdesátníků, kteří došli anebo dojeli či byli dovezeni na sraz a stále byli schopni chodit po svých, je úchvatný obraz doby. Obávám se, že kdybychom byli o dvacet let starší, tak v roce 1987 se nás tolik nesešlo.

I když už se skoro nebavíme o škole jako dřív, nemohu si pomoct, pořád se mi některé vzpomínky na různé události vybavují. Myslím, že i ostatním. Není to ze sentimentu, ale některé věci se nedají z paměti vymazat, ty nás budou provázet, dokud je nesežehne Alzheimer.

Se svolením autora převzato z www.karelpacner.cz