Jsme svobodomyslní a pocit svobody je krásný. Evropa ctí jednotlivce a jeho individualitu. Různost nás obohacuje, tedy aspoň ta lokální. Ale pro realizaci svobody nám ubývá prostoru. Kdysi mohl člověk jít den dva krajinou, kochat se, užívat si svobody a nenarazit na nikoho jiného. Dnes ve velkých městech aby při rozpažení dával pozor, aby neomezil svobodu někoho druhého. Jednotlivci tvoří jakýsi celek, ať chtějí nebo ne. A oni spíše chtějí.

Připomíná to shlukování jednobuněčných organismů v ty mnohobuněčné. Původně se také jen náhodně setkávaly, komunikovaly, ale časem vytvořily velmi pevné společenství. A to i prostorově. Při velké koncentraci individuí by vznikl zmatek a chaos, a proto se začínají uplatňovat pravidla. Zpočátku je všichni vítají, protože jim usnadňují život v komplikovaných podmínkách. Jednotlivé buňky postupně ztrácely svoji volnost a svobodu a získávaly poslání a funkci. A této funkci bylo podřízeno vše a k ní se specializovaly a začaly se odlišovat od těch ostatních. Mění se. Jedny se změní v nervové centrum a řídí, jiné tráví potravu a opatřují energii a další vylučují zbytky. Za to získávají bezpečnost před predátory a vše, co k životu potřebují. Tvoří nový organismus a o něj především jde. Jednotlivý původní organismus je už jen malou nepodstatnou součástí celku. Jsou buňky rovnocenné? Funkcí a tvarem ne, jen tím hlediskem, že jsou všechny součástí jednoho většího organismu.

Nepřipomíná vám to vývoj lidské společnosti od neolitického lovce k dnešní civilizaci? My jsme zatím ve fázi dobrovolného shlukování. Vypadáme zatím navzájem podobně, ale funkci už máme různou. Část života musíme strávit prací. A musíme se podřizovat spoustě pravidel proto, aby systém fungoval. A čím je nás víc a ve větší koncentraci, tím víc musí být pravidel. V Číně už mají systém sociálního hodnocení lidí, podle kterého pak lidé snadněji přistupují k státním zdrojům. I my máme různé registry obyvatel, aut, dlužníků apod. Pouliční kamery dbají o naši bezpečnost. Semafory řídí náš pohyb. Uvažuje se, že oblečení dětí bude obsahovat čipy, podle kterých je bude možné kdykoliv najít. Ostatně psy už máme také čipované. Kdy dojde na nás? Ono to nebude nějakým nařízením, to by bylo moc přímočaré. Nakonec se totiž dáme čipovat docela dobrovolně. Kdo by se chtěl časem tahat s občankou, řidičákem, platební kartou, klíči od bytu, covidpasem a dalšími, když to vše může být v jednom čipu pod kůží? Bude to prostě výhodné. A až ho bude mít většina lidí, řekne se, aby nebyl zmatek a mohli jsme digitalizovat, musíte si ho dát i vy ostatní. A děti ho budou dostávat už v porodnici. Ostatně naše elektroauta budou napojená na internet a předávat informace zpočátku výrobci a později jistě i státnímu centru, aby nebyl zmatek a mohla se řídit doprava.

Časem nebudeme jednotlivci, ale součástkami. Ty jsou sice také důležité, ale ne tak, jako celek. Celek se stane tím hlavním, o co jde. K tomu spějí ideologie a dospěli k tomu i mnohobuněční. Konec konců i Geen Dealu jde o planetu i za cenu snížení životní úrovně lidí. Je to smutné z hlediska nás jednotlivců, ale je to zákonité z hlediska samoorganizovanosti živé hmoty. Bude se to všem součástem líbit? Jistě ne, ale vymanit se z funkčního celku znamená zánik. Časem proto přestanou v těchto kategoriích uvažovat. V seriálu Star Trek představují Borgové kolektivní inteligenci s myslí jedince podřízenou společné mysli kolektivu. I francouzský jezuitský filozof Pierre Teilhard de Chardin, který žil ve dvacátém století, předpokládá evoluci Země do samoorganizovaného bodu Omega s centrálním vědomím.

Pojem svobody zcela nevymizí, ale bude se transformovat. Jaterní buňka nemůže cestovat po těle a nemůže se změnit třeba v buňku mozkovou, kdyby sebevíc chtěla. Ale na druhé straně může poznat tisíce látek, které přinese krevní oběh do jater a které je třeba rozkládat či transformovat. Realizuje se v rámci působnosti jater a ta může být dost široká. Pokud by se buňka vymknula, zakročí imunitní, represivní aparát organismu.

A tak si užívejme naší obyčejné, krásné svobody jednotlivce, dokud to jde.