Známe to všichni, možná ještě odmala. Pokud jsme jako děti ležely doma s angínou či pochroumanou nohou, rodiče byli laskaví a my jsme požívali jistých zvýšených výhod maroda. Pokud má člověk štěstí v životě, totéž se mu děje i v pokročilém věku, kdy jej ošetřuje jeho laskavý partner či lékař.

Jsou choroby, za které člověk nemůže. Stačí jedno nevytažené klíště, nepozornost při domácí práci s pilou či vrtačkou, přehlédnutá překážka při jízdě z kopce na kole či na lyžích. V těch horších případech se objeví nemoc zákeřná, nečekaná, mnohdy i v relativně nízkém věku. Bývá to pro nemocného i jeho okolí šok, z něhož se dostává jen pozvolna s nutností adaptace na zcela nové životní podmínky, ztrátu zaměstnání, nutnost i celodenní ošetřovatelské péče.

Empatické okolí se k postiženému staví dle zvyklých a staletími prověřených postojů, jež jsou dány židovsko-křesťanským základem milosrdenství s trpícími. Příklad milosrdného Samaritána je dostatečně znám i teologicky inertním jedincům. Od doby říšského kancléře Bismarcka je v naší zemi zaveden tzv. „solidární systém“ zdravotní péče, kdy z povinné zdravotní daně všech ekonomicky aktivních občanů jsou placeny náklady těm, kteří mají v životě méně štěstí, kteří jsou již věkovití s nutností zvýšených léčebných nákladů. Rovněž nákladné operační výkony, které prodlužují život či jej zlepší u těch, kteří by jinak byli buď výrazně hendikepovaní či by zemřeli.

Existují však i stavy, kdy je společnost v této věci rozdělena a mohou zaznívat i extrémní názory. Kupříkladu jedinci závislí na drogách, jejichž léčba stojí obrovské peníze, a to s vědomím, že po stabilizaci stavu na JIP se tento jedinec opět vrátí do svých návyků a celý kolotoč se bude opakovat zas a zase. Totéž se týká kuřáků, chronických alkoholiků atd. Někteří občané by velmi rádi omezili zdravotní péči u těchto lidí s odůvodněním, že by pak zbylo více pro ty, kteří za svou chorobu nemohou a že tato nákladná léčba je vlastně zbytečná a bezúčelná. Opačný argument říká, že i tito lidé jsou nemocní a že vyspělá společnost se musí o uvedené jedince postarat a nenechat je umřít na ulici. Jsem si jist, že obě strany by našly řadu argumentů pro svůj postoj.

Vedle těchto celkem zřejmých faktů existuje jakási nástavba a tou je již výše zmíněný soucit s nemocným. Každý jsme (vyjma deprivantů) obdařeni různou dávkou empatie, tedy vciťování se do situace nemocného a z toho plynoucím soucitem. Asi nikdo na světě se nebude cynicky smát nad těžce nemocným dítětem, nad člověkem, kterého třeba úraz zbavil možnosti hýbat končetinami a nadosmrti jej usadil do vozíku. Osobně mám však problém s jedinci, kteří – jsa nemocní – nejen, že nerespektují základní léčebná doporučení, ale naopak stále pokračují v dalším a dalším poškozování svého organismu. Epileptik, který trpí nekontrolovatelnými záchvaty, o nichž navíc ví, že jsou vyvolávány alkoholem, ve mně nevyvolá při své opilosti a nutnosti se o něj starat ani špetku soucitu, ale spíše vztek z marné práce. Kuřák, který denně udělá 3-4 krabičky a má ucpané tepny na dolních končetinách, si za to, že mu budou posléze amputovány, může jen a jen sám a ani zde nemám pocit, že bych jej měl nějak zásadně litovat.

Totéž se týká chronických alkoholiků, kteří již mají zřetelné projevy jak z poškození centrálního nervového systému (alkoholické psychosy, deliria, odbržděné chování, snaha vulgárními výrazy šokovat své okolí), tak i postižení periferních nervů, které se projevuje progredující neuropatií končící umístěním na vozíku. Jaterní cirhosa, jež ve finále nemocného usmrtí toxickými zplodinami v organismu či prasknutím tzv. jícnového varixu, je rovněž důsledkem jeho vlastního rozhodnutí, které měl mnohokrát příležitost změnit. Je to důsledek svobodné volby člověka, který si tuto cestu vybral sám, i když byl jistě mnohokrát upozorněn na nebezpečí, které mu hrozí.

Sumárně – všem lidem bez rozdílu, kteří jsou nemocní, je třeba pomoci, i když třeba víme, že tato pomoc je ze strany nemocného málo či vůbec účelná. Ale nutit se do empatie, plakat nad těmito jedinci? Myslím, že u většiny lékařů a nejspíše i laiků podobných pocitů dosíci nelze.