Roku 1845 napsal Karel Marx ve svých Tezích o Feuerbachovi hojně citovanou větu Filozofové svět jen různě vykládali, jde však o to jej změnit. Tím zažehl pochodeň sociálního inženýrství, která o 70 let později začala spalovat svět a na různých místech ho s různou intenzitou spaluje dodnes. Z Marxova výroku plyne, že mnohost výkladů koncepcí světa je zbytečně matoucí, svět je třeba měnit razantně, prostřednictvím jednotné filozofické koncepce, a to koncepce takzvaně vědecké.
Její marxistickou vědeckost obhajovaly a rozvíjely celé generace marxleninských filozofů, a to pod mocným politickým i existenčním tlakem různých ústředních výborů nebo diktátorů v zemích, kde se tento konkrétní přístup stal základem státní myšlenky. Ale už v první polovině 20. století byl systém dotvořen. Stačilo do něj vložit jako šém ideu komunismu nebo nacionálního socialismu, který měl rovněž svou „vědu“, a zlověstný Golem vzápětí ožíval. Dnes se pro tato společenská uspořádání užívá termín totalitní režimy. Vzájemně se liší co do stupně brutality uvnitř svých hranic i katastrofických dopadů mezinárodních. V podstatě ale tyto totality měly dvojí podobu, které se ale mnohdy se svými metodami vládnutí vzájemně prolínaly. Klasická diktatura se opírá o jednoho vůdce nebo jeho potomky či příbuzné a sama ideologie setrvává v druhém plánu. Tam, kde je prvek sociálního inženýrství dominantní, je možno diktátory nebo kolektivní diktátorské orgány libovolně zaměňovat či obměňovat pod záminkou čistoty ideologie, která je údajně tatáž, ačkoliv se nepozorovaně mění.
Povšimněme si důležitých ideologických zvratů v evropských dějinách, kdy si ještě Karel Marx nevymyslel svůj imperativ. Antický Řím se zřekl polyteismu až tři sta let po vzniku monoteistického křesťanství, kdy ho již určitá část společnosti vsála jako houba. O sedm set let později se rozdělilo křesťanství na byzantské východní a římské západní, protože ho myslitelé (i vládci) po celou tu dobu pod vlivem vnitřních podmínek utvářeli poněkud jinak. Protestantismus počal nezdařeným pokusem husitství, které ve svém chiliastickém revolučním zápalu mělo rysy sociálního inženýrství na duchovním základě. Ujal se teprve tehdy, kdy byla jeho myšlenkami prosáklá důležitá část společnosti a vznikaly postupně jeho denominace – luteránství, kalvinismus a později celá řada dalších, které však koexistují v míru.
Islám se také měnil. Protože od počátku nesl rysy těžce normativního a direktivního systému, rozpadl se po nemnoha letech v otázce nástupnictví vůdce, Mohamedova duchovního dědice, což v podobě sunnitů a šíitů přetrvává dodnes. Ačkoli se v okrajových oblastech islámu – v Persii nebo dnešním Španělsku – obdivuhodně rozvíjelo dědictví antických kultur, jeho arabské centrum je brzy zadusilo. Výsledkem byl stále stejně výbojný, ale kostnatící režim, který se od porážky u Vídně proměnil z obávaného soupeře postupně v „nemocného muže na Bosporu“. Reformovat Osmanskou říši podle evropského vzoru se sultáni snažili od poloviny 19. století, radikální řez ale provedl až Tatíček Turků Mustafa Kemal Atatürk.
Jeho současník, rovněž Tatíček, Tomáš G. Masaryk, v podmínkách nepříliš moderní, ale přece jenom ústavní monarchie rakousko-uherské prosazoval potřebu drobné, mravenčí práce národní. Jejím výsledkem byl stát, který se po dvě desetiletí dokázal ubránit totalitním myšlenkám, jež bujely v okolí. Marxův imperativ se zde totiž rozdrobil do spousty iniciativ jednotlivců ve společném kulturním prostoru, kteří projevovali společnou vůli.
Současné sociální inženýrství Evropské unie (nověji se tyto tendence projevují i v USA), prosazované osobami vesměs s marxistickou minulostí, postupuje poněkud jinak než bývalé i současné totality. Vůdcovský princip je potlačen, jeho úlohu přebírá byrokracie, rozvíjející se a bobtnající v duchu Parkinsonových zákonů. Důležitá je její symbióza s různými nevládními organizacemi, které jí navenek poskytují jakési demokratické krytí, ostatně slušně zafinancované, protože mysl zbývající většiny občanů ovládají banality servírované masovými médii a je v důsledku toho manipulovatelná nebo zcela pasivní. Obojí se sociálnímu inženýrství velmi hodí. Ideologicky jsou sociálně inženýrské projekty zastřešeny obhajobou lidských práv, krytých diktátem politické korektnosti, teorií udržitelného rozvoje, ochranou přírody a dalších ideologémat. Protože to jsou vesměs projekty nákladné, stávají se objektem zájmu velkých firem jako zdroj budoucích příjmů; stejně tak na nich parazituje byrokracie. Účelnost projektů z hlediska vědy je kryta různými hypotézami, které věští katastrofické dopady, nebudou-li neprodleně realizovány. Byrokracie i pružně reagující firmy finančně stimulují výzkum podobných prognóz a opačné straně uzavírají penězovody, v univerzitním světě ostrakizují a v mediálním světě mlčí o vědcích, kteří se snaží o kritický dialog. Podstatné je ale to, že souhrnný výsledek se s velkým zaujetím promítá do zákonů a nařízení, jež jsou závazné a o kterých již nelze diskutovat. Vzhledem k tomu, že impulsy, které byrokratická mašinérie po profiltrování ochotně přijme a uplatní, si mnohdy protiřečí (zabij bobra, zachráníš strom), i sám výsledek ve svém celku působí chaoticky jak na pohled, tak ve svých dopadech na společnost. Ta je rozpolcená, nejistá a má sklony odmítnout nadvládu byrokracie a hledat silnou totalitní ruku. Z deště pod okap.
Budeme-li definovat sociální inženýrství jako systém, který pod vlivem jednotné ideologie (nebo změti ideologií) vnucuje pomocí účelových změn práva a ve své tvrdé formě brutálním nátlakem svou („vědeckou“) vizi ideální a jedině správné formy správy státu, blokuje škálu názorů dosud nezmanipulovaných občanů a ignoruje přirozený pozvolný vývoj společenského myšlení, lze jej snadno vztáhnout na praktiky islámského chalifátu, tedy na IS neboli Daeš a jeho sympatizantů. Na rozdíl od Komunistického manifestu, Leninových spisů, Mein Kampfu, Maovy Rudé a Kaddáfího Zelené knížky staví na textech vzniklých před více než tisíci lety. Do této epochy hodlají vrátit svou ideální společnost. Na základě koránu i jeho dávných učených výkladů lze dodnes vyhlašovat nejrůznější fatvy, které jsou pro věřící právně závazné. Urážka Mohameda a neúcta ke koránu je svými východisky zrcadlovým obrazem porušování dnešní sociálně inženýrské politické korektnosti, ovšem v primitivním zrcadle ze sedmého století. S nevěřícími a odpadlíky se koná krátký proces. Očekávám námitku, že se v případě islámu nejedná o čistou ideologii, ale o náboženskou víru s jinde a jindy obvyklými excesy. Se sociálním inženýrstvím má ale tento politický islám výrazný společný rys – aspiraci na globální rozměr a snahu svět nikoli různě vykládat, ale v zásadě jej změnit. Osobně pochybuji, že se za pár století nebo už pouhých desetiletí bude někdo snažit resuscitovat současný evropský model, protože ten ke skutečné životnosti postrádá dostatek víry – třeba ne v Boha, ale v samu vlastní kulturu.