17.9.2019 | Svátek má Naděžda


ÚVAHA: Šoa v nás navždy

3.9.2019

Ztratí se s plynoucím časem povědomí o jedné z nejhrůznějších etap lidského věku? Budou naši potomci za sto let vědět, co to bylo?

V srpnu 2019 zemřeli dva pamětníci doby holocaustu. Jednou z nich byla Doris Grozdanovičová, která byla zvěčněna jako „pasačka z Terezína“ (její příběh uvádím zde), druhým z nich byl Vojmír Srdečný (jeho CV uvádím zde), poslední žijící vězeň ze Sachsenhausenu. Oba zemřeli v požehnaném věku, nicméně s jejich odchodem se vytratili další zbývající pamětníci - očití svědkové - hrůz, které si nikdo z nás nedokáže představit. Žádná písemnost, dokumentární či hraný film nebudou v budoucnu schopné věrně popsat to, co se dělo za ostnatými dráty koncentračních táborů, rozesetých po Evropě, zřízených rasou árijských nadlidí a určených k jedinému účelu - vyhladit židovskou rasu z povrchu Země.

Podobné aktivity nebyly v minulosti žádnou výjimkou. Konkrétně u Židů máme jisté záznamy z faraónských dob, kdy vládci Egypta kdosi sděluje, že ta divná sekta byla definitivně vyhlazena, což znamenalo, že se tehdejší vládní moc uchýlila ke stejnému postupu jako o 3000 let později nacistická ideologie. O této etapě lidského vývoje máme pochopitelně jen nepatrné zmínky, o událostech starých cca 80 let je toho mnohem více. A přestože mnoho je doloženo, mnoho archivováno, jsou již jedinci, kteří zpochybňují nejen strašlivá čísla „bezejmenných“, kteří šli z rampy ihned do plynových komor, ale i samotnou existenci těchto novodobých prostředků „konečného řešení“.

Proto je absence přímých účastníků této „otevřené rány lidského bytí“ (M.Buber) tak bolestná. Rovněž i proto, že u těchto lidí nebyla v popředí jejich projevů nenávist vůči Němcům, která by byla lidsky pochopitelná. Autor článku měl vzácnou možnost osobního rozhovoru s paní Evou Erbenovou, ženou, která jako 16letá dívka přežila Osvětim a pochod smrti, při kterém zemřela její matka. Dalším byl loni zesnulý pan Luděk Eliáš. Ani u jednoho z nich jsem nikdy ani náznakem nepostřehl nějakou zlobu, výčitky či přímo nenávist vůči svým věznitelům a vrahům jejich blízkých. Pan Luděk Eliáš, žijící v Ostravě, zasvětil konec svého života přednáškám studentům, kterým vyprávěl svůj životní příběh. I když po válce o tom nikdy nechtěl mluvit, uvědomil si posléze, že právě osobní sdělení má největší sílu.

Představa, že jsme imunní vůči sklonu s podobnému násilí, které bylo kvintesencí šoa, je nebezpečná. Podobně na tom byli nejspíše i Němci, kulturní národ uprostřed Evropy, národ Goetheho, Bacha či Rilkeho. Národ vzdělaných intelektuálů, kteří si pamatovali hrůzy první světové války a kteří si museli být plně vědomi, co vyvolá násilí, byl uhranut uřvaným primitivem slibujícím lepší příští, a to také tím, že bude odstraněno příčinné zlo v podobě Židů, kteří byli po staletí součástí německé kultury, vědy a významných postů ve státní správě. Přesto stačilo jen pár let, aby Němci halasně či mlčky souhlasili s jejich eliminací a likvidací. Jak říká Marek Orko Vácha, měli jsme jako Češi dost štěstí, že jsme se narodili o nějakých 500 km více na východ. V opačném případě bychom byli součástí oné mašinérie, která vypravovala vlaky s dobytčími vagóny směrem do Polska, odkud se už nikdo z deportovaných neozval.

Profesor Ivan Rektor z brněnské Masarykovy university provádí ojedinělý výzkum. Zkoumá, jak se odrazila zkušenost holocaustu na přeživších a jejich dětech a rovněž vnucích - tedy třetí generace. Výzkum není ukončen, avšak je již teď jednoznačně prokázáno, že u dětí, jejichž rodiče zažili a přežili holocaust, existují prokazatelné funkční změny mezi pamětí a ostatními částmi mozku, a to na rozdíl od těch, kteří zkušenost s holocaustem neměli. Bylo rovněž prokázáno, že existují i nepochybné změny struktury mozkových center odpovědných za stres, emoce, paměť, motivaci a učení, a to nikoli jen u přímých účastníků holocaustu, ale i u jejich potomků. Zdá se, že. tzv.“epigenetický faktor“, tedy ten, který jde zcela mimo klasický genetický přenos, hraje daleko významnější roli, než jsme si doposud mysleli.

Z toho však můžeme také opatrně odvodit, že dlouhodobě pěstovaná nenávist vůči čemukoli, v tomto případě vůči jiné lidské rase, náboženství atd., může mít podobnou cestu přenosu. Že stres, který je jednovaječným dvojčetem nenávisti, nám může způsobit podobné změny, jaké byly nalezeny u přeživších šoa. Že náš epigenom možná funguje i bez našeho přičinění. Řečeno ještě jinak, jsme možná i bez našeho vědomí náchylní k činům, které za současného stavu věci považujeme za zcela vyloučené.

Proto je třeba stále připomínat hrůzu nedávné minulosti a současně posilovat pozitivní trendy, které eliminují náš možná utajený sklon k bezbřehému násilí. Opakovat donekonečna, že násilí není řešení, stejně jako snaha o nějakou „očistu“ společnosti od někoho, kdo do ní tak úplně dle našeho mínění nepatří.

Převzato z blogu Tomáš Vodvářka se souhlasem autora



Můj syn má svalovou dystrofii, od 12 let je na vozíku
Můj syn má svalovou dystrofii, od 12 let je na vozíku

Na 7. září připadá Světový den Duchennovy svalové dystrofie. Tímto vzácným genetickým onemocněním trpí i Jaroslav, který je v současnosti plně odkázaný na pomoc druhých.






 Neviditelný pes
Toto je DENÍK: do sítě jde obvykle nejpozději do 8.00 hod. aktuálního dne. Pokud zaspím, opiji se, zešílím nebo se zastřelím, patřičně na to upozorním - neboť jen v takovém případě vyjde Pes jindy, eventuálně nikdy.
Šéfredaktor Ondřej Neff (nickname Aston), příspěvky laskavě posílejte na adresu redakce Jiřímu Wagnerovi, redaktorovi NP (nickname JAG). Rubriku Zvířetník vede Lika.