Ztratí se s plynoucím časem povědomí o jedné z nejhrůznějších etap lidského věku? Budou naši potomci za sto let vědět, co to bylo?

V srpnu 2019 zemřeli dva pamětníci doby holocaustu. Jednou z nich byla Doris Grozdanovičová, která byla zvěčněna jako „pasačka z Terezína“ (její příběh uvádím zde), druhým z nich byl Vojmír Srdečný (jeho CV uvádím zde), poslední žijící vězeň ze Sachsenhausenu. Oba zemřeli v požehnaném věku, nicméně s jejich odchodem se vytratili další zbývající pamětníci - očití svědkové - hrůz, které si nikdo z nás nedokáže představit. Žádná písemnost, dokumentární či hraný film nebudou v budoucnu schopné věrně popsat to, co se dělo za ostnatými dráty koncentračních táborů, rozesetých po Evropě, zřízených rasou árijských nadlidí a určených k jedinému účelu - vyhladit židovskou rasu z povrchu Země.

Podobné aktivity nebyly v minulosti žádnou výjimkou. Konkrétně u Židů máme jisté záznamy z faraónských dob, kdy vládci Egypta kdosi sděluje, že ta divná sekta byla definitivně vyhlazena, což znamenalo, že se tehdejší vládní moc uchýlila ke stejnému postupu jako o 3000 let později nacistická ideologie. O této etapě lidského vývoje máme pochopitelně jen nepatrné zmínky, o událostech starých cca 80 let je toho mnohem více. A přestože mnoho je doloženo, mnoho archivováno, jsou již jedinci, kteří zpochybňují nejen strašlivá čísla „bezejmenných“, kteří šli z rampy ihned do plynových komor, ale i samotnou existenci těchto novodobých prostředků „konečného řešení“.

Proto je absence přímých účastníků této „otevřené rány lidského bytí“ (M.Buber) tak bolestná. Rovněž i proto, že u těchto lidí nebyla v popředí jejich projevů nenávist vůči Němcům, která by byla lidsky pochopitelná. Autor článku měl vzácnou možnost osobního rozhovoru s paní Evou Erbenovou, ženou, která jako 16letá dívka přežila Osvětim a pochod smrti, při kterém zemřela její matka. Dalším byl loni zesnulý pan Luděk Eliáš. Ani u jednoho z nich jsem nikdy ani náznakem nepostřehl nějakou zlobu, výčitky či přímo nenávist vůči svým věznitelům a vrahům jejich blízkých. Pan Luděk Eliáš, žijící v Ostravě, zasvětil konec svého života přednáškám studentům, kterým vyprávěl svůj životní příběh. I když po válce o tom nikdy nechtěl mluvit, uvědomil si posléze, že právě osobní sdělení má největší sílu.

Představa, že jsme imunní vůči sklonu s podobnému násilí, které bylo kvintesencí šoa, je nebezpečná. Podobně na tom byli nejspíše i Němci, kulturní národ uprostřed Evropy, národ Goetheho, Bacha či Rilkeho. Národ vzdělaných intelektuálů, kteří si pamatovali hrůzy první světové války a kteří si museli být plně vědomi, co vyvolá násilí, byl uhranut uřvaným primitivem slibujícím lepší příští, a to také tím, že bude odstraněno příčinné zlo v podobě Židů, kteří byli po staletí součástí německé kultury, vědy a významných postů ve státní správě. Přesto stačilo jen pár let, aby Němci halasně či mlčky souhlasili s jejich eliminací a likvidací. Jak říká Marek Orko Vácha, měli jsme jako Češi dost štěstí, že jsme se narodili o nějakých 500 km více na východ. V opačném případě bychom byli součástí oné mašinérie, která vypravovala vlaky s dobytčími vagóny směrem do Polska, odkud se už nikdo z deportovaných neozval.

Profesor Ivan Rektor z brněnské Masarykovy university provádí ojedinělý výzkum. Zkoumá, jak se odrazila zkušenost holocaustu na přeživších a jejich dětech a rovněž vnucích - tedy třetí generace. Výzkum není ukončen, avšak je již teď jednoznačně prokázáno, že u dětí, jejichž rodiče zažili a přežili holocaust, existují prokazatelné funkční změny mezi pamětí a ostatními částmi mozku, a to na rozdíl od těch, kteří zkušenost s holocaustem neměli. Bylo rovněž prokázáno, že existují i nepochybné změny struktury mozkových center odpovědných za stres, emoce, paměť, motivaci a učení, a to nikoli jen u přímých účastníků holocaustu, ale i u jejich potomků. Zdá se, že. tzv.“epigenetický faktor“, tedy ten, který jde zcela mimo klasický genetický přenos, hraje daleko významnější roli, než jsme si doposud mysleli.

Z toho však můžeme také opatrně odvodit, že dlouhodobě pěstovaná nenávist vůči čemukoli, v tomto případě vůči jiné lidské rase, náboženství atd., může mít podobnou cestu přenosu. Že stres, který je jednovaječným dvojčetem nenávisti, nám může způsobit podobné změny, jaké byly nalezeny u přeživších šoa. Že náš epigenom možná funguje i bez našeho přičinění. Řečeno ještě jinak, jsme možná i bez našeho vědomí náchylní k činům, které za současného stavu věci považujeme za zcela vyloučené.

Proto je třeba stále připomínat hrůzu nedávné minulosti a současně posilovat pozitivní trendy, které eliminují náš možná utajený sklon k bezbřehému násilí. Opakovat donekonečna, že násilí není řešení, stejně jako snaha o nějakou „očistu“ společnosti od někoho, kdo do ní tak úplně dle našeho mínění nepatří.