Jana Kněžínková se nedávno vracela domů z práce přes stanici pražského metra Kobylisy. Když si chtěla vybrat peníze z bankomatu, všimla si asi sedmdesátiletého pána, ležícího na zemi, kterému někdo pomáhal.

Muž už byl ve stabilizované poloze a kdosi z kolemjdoucích volal sanitku. Takže nejdřív neudělala nic. Jenže za chvíli si dívka všimla, že zachránci pána otáčejí na záda. Bylo vidět, že je celý promodralý. Jana ověřovala, zda mu někdo změřil tep. Když zjistila, že muž už je zcela bez pulzu, využila dovedností, které získala na základní škole během zdravotního kurzu. Okamžitě začala s masáží srdce.

„Byla to jedna z věcí, kterou jsme díky naší učitelce měli všichni natrénovanou a která se nezapomíná,“ vypráví Jana ze Sokolova, která přes týden žije v Praze, kam se přestěhovala po střední škole za prací. „Pak jsem poprosila jednoho z lidí kolem, ať se zeptá na záchrance, zda mám pána při masáži srdce také rozdýchávat. Dal mi k uchu operátorku, která mi radila, co a jak.“

Jana s masáží srdce pokračovala až do příjezdu sanitky. Pán mezitím začal trochu dýchat, což bylo dobré znamení. Zdravotníci pacineta převzali a odvezli do nemocnice. Později se dívka dozvěděla, že pánovi svou duchapřítomností a erudovanou první pomocí zachránila život. Jenže tady příběh nekončí. Mladá dívka se totiž po odjezdu sanitky sesypala. A přestože si v kritických okamžicích ani neuvědomovala, co se děje, a pracovala automaticky, najednou jí začalo docházet, jak blízko se setkala se smrtí.

„Padla na mě tíha celé situace a rozbrečela jsem se,“ vypráví Jana Kněžínková. „Doufala jsem, že se z toho vyspím, ale pokračovalo to i ráno – a následně i v práci. Denně komunikuji s klienty – brečela jsem v pauzách mezi hovory. Neudržela jsem se ani při telefonátu se svým otcem, nemohla jsem na tu situaci ani pomyslet. V noci jsem skoro nespala, ve dne jsem se nemohla soustředit na svou práci.“

Jana musela na psychiatgrii do Bohnic, kde jí pomohli v krzovém centru. „S panem psychologem jsem si o celé záležitosti promluvila, do jisté míry mi to pomohlo. Vysvětlil mi, že jsem opravdu tomu člověku zachránila život. Vyvrátil mi i můj pocit „provinění“ – nepřišla jsem si totiž jako dostatečně velký zachránce právě kvůli tomu, že jsem nereagovala hned, když jsem pána viděla na zemi. Nicméně mi kvůli tomu, že se mi v poslední době nahromadilo několik stresujících faktorů – přestěhování se do Prahy, náročná práce atd., doporučil psychoterapii a nasadil na pár dní neurol, abych se alespoň trochu vyspala. Takže mne čekají jednak psychoterapie, které mne, pokud nenajdu psychologa, který je dělá tzv. „na pojišťovnu“, budou stát dva tisíce měsíčně. Navíc mám obavu ze ztráty zaměstnání, neboť mě mohou kdykoliv propustit a právě to, že se stále nedokážu naplno soustředit a pracovat na sto procent tomu jen nahrává. Pořádně nespím, ve snech se mi stále vrací ten pocit, že mi pod rukama ležel někdo, kdo byl vlastně mrtvý. Asi na mě dolehlo, že nikdy jsem se takhle zblízka se smrtí nesetkala. Přes to všechno, bych to neváhala pomoci stejně znovu.“

Příběh Jany je krásný i smutný zároveň. Chtěla bych jí vzkázat, že udělala něco, co by každý druhý nezvládl. Zachovala se statečně, pohotově. Dík patří i její paní učitelce, která svou žákyni tak dobře právě k tomuto okamžiku připravila.

Říká se, že kdo zachrání jeden život, zachání celý svět…

Ovšem příběh Jany svědčí i o tom, jak málo jsme připraveni na ten nejtěžší okamžik našeho života - jeho konec. Pro naši civilizaci je smrt tabu. O ní se nikde nemluví. Ani v rodinách, ani ve školách. Děsí nás, protože o ní nic nevíme, ačkoliv smrt patří k životu stejně jako narození dítěte, svatba, rodičovství, stáří…

Milá Jano, všichni si tě budou vážit za to, co jsi udělala. Ale už se netrap, protože jsi mladá, máš celý život před sebou. A prokázala jsi, že jsi dobrý člověk. Věř si! A to je důležité, přestože lidé, co je svět světem, odcházejí tam, odkud není návratu. Třeba ti pomůže, když si najdeš nějaké knížky o tom, jak se s konečností života vyrovnávají jiní.

Převzato z blogu autorky s jejím souhlasem.