Za okny je asi tak dvacet nad nulou, sucho a podle kalendáře končí únor. Obloha je už skoro týden jako vymetená a jelikož se člověk ve střední Evropě obvykle nevyhne sdělovacím prostředkům, dozvídá se kontinuálně, jaká je to paráda a jak se těšíme ze sluníčka a teplíčka, popřípadě, že se v pátek možná počasí trochu zkazí a trochu zaprší. Ale fakt jen trochu, nebojte se, hlavně aby nám to nezkazilo víkend! Co chceme, dyť zaprší, ne? Aspoň občas. Brzy se to zase vylepší a – hurá, bude pěkně!
Pěkně, pěkně, ano, bude nám opravdu brzy pěkně horko. Ptám se, nakolik jsme tady na téhle planetě, v Evropě, v Čechách, potažmo pod vládou milovníka glyfosátů, ergo ministra Babiše, zešíleli a mozek se nám vlivem sluníčka a teplíčka vypařil z hlavy. To, že léto jako loni (předloni, předpředloni), nedostatek deště, katastrofálně zasviněná příroda (což lze vidět kdekoli z auta, a ještě mnohem horší je zasvinění, které na první pohled vidět není), že tohle všechno není normální, prostě ignorujeme s povzneseností a naivitou cestujících na Titaniku. Na horních palubách se tančí, zatímco konec je již neodvratný. Lidi jsou lidi a mají svoje soukromé starosti, svoje pivo a truchlí maximálně po tom, že Baník či Viktorka prohrály a že skončil seriál Most. A když nám v rádiu a v telce řeknou, ať si užíváme pěkného počasí, tak jsme holt v poho. Že je tak nějak čím dál méně vidět hmyz, že je tak nějak všude v ČR jen řepka a řepka udržovaná svinčíkem zvaným glyfosát, či Roundup, chcete-li, že žijeme v krajině, která už dávno není krajinou, to je fakt většině lidí ukradené. Hmyz škodí, takže domů koupíme biolit, řepka nám v květnu pěkně voní a co dělat v nějaké krajině, v lese ani u rybníka není připojení na web, že jo? Jenže já a pár dalších podobných podivínů truchlíme po přírodě, která je čistá, zdravá a barvitá, bez plastových a jiných svinčíků, kam se koukneš, toužíme po různorodosti kytek a zvířat až po nejmenší mušku a bakterii v půdě, po čistých potocích a rybnících plných žab a potápníků a další havěti, která je krásná a nezbytná a kterou moderní výroba a bezohledná spotřeba s ní spojená už nejmíň ze tří čtvrtin definitivně poslaly do pekla. Truchlíme po chladných a deštivých jarech a po studených zimách, anebo hlavně, hlavně: po všeobecném, širokém a sdíleném pocitu zodpovědnosti za to všechno, co mizí.
Popravdě, nevím, jestli je mi z toho víc šoufl, nebo mám strašný vztek. Nevím, jestli se na to mám vykašlat - holt co, nejsem nejmladší a mám to stejně za pár. Moc žádnou nemám a abych obrátila svědomí lidstva, to vážně nedokážu. Poručit větru, dešti bych fakt chtěla, ale nějak to nefachčí. Všeobecný klídek a vnucovaná pohoda na mě působí jako lhostejná ignorance. Moderátoři na všech kanálech světa jsou povinni se usmívat a udržovat lid v dobré náladě, protože jakýpak starosti, když je lednička plná a v Kauflandu, Tescu, Háemku… (doplň dle libosti) jsou plné regály! Masivní protesty proti Armagedonu, který plíživě začal, určitě nenastanou. To by se náhle muselo stát něco moc strašného. Třeba by musela konečně dojít čistá voda v kohoutku nebo tak něco. Prachy jsou prachy a ty jsou prostě nejpřednější. Tučně plněná konta z prodeje … (dosaď, co libo), dovolenou v Thajsku, letadlem na víkend do Paříže, nebo aspoň výběr ze sto padesáti kondicionérů na vlasy, to si přece nedáme vzít!
Ale přece, máme se my, blázni, kterým příroda ve smyslu ekosystému není lhostejná, vzdát jen tak? Poselství mého oblíbeného díla (Pán prstenů) zní: nikdy se nevzdávej! Takže: ráda bych konečně denně a všude slyšela a četla pravdu – že se něco děje, ráda bych slyšela, že tohle nekonečné teplo v únoru a vražedné vedro a sucho od dubna do října není normální a ráda bych slyšela, že deště je třeba. Ráda bych slyšela, že růst a růst do nekonečna nejde a že se prostě něco strašně blbého a nenávratného děje. Že to stokrát a víckrát uslyší všichni, možná způsobí, že se víc lidí nad věcí začne zamýšlet. A začnou něco dělat. I kdyby to měla být na pohled sebemenší blbina. Takže prosím vylezme konečně ze svých klimatizovaných bytů, z nákupních center a akvaparků, od svých noťasů a pojďme udělat něco pro přírodu! Do sebeskvělejšího iPhonu si ji nestáhneme! Web Extinction Rebellion nebo Trash Hero jsou docela inspirativní! Já sbírám sama a úplně neorganizovaně plasty kolem cest, na procházku nosím pytel a rukavice. Ano, je to asi nesmysl a globálně to nezachrání nic, ale přece. Never give up!
Jenže ouha, optimismus je nadějný, ale realita je jiná, řekla bych, že plná beznaděje. To, co se děje s přírodou, není záležitost jen několika posledních let. Všude kolem může kdokoli, kdo má vnímavost citlivější než umakartová deska, léta, ba desetiletí vidět, že příroda zaniká. Ano, můžeme se upokojit tím, že každý konec je počátkem něčeho dalšího, ale vidím jasně, že to další nebude stát za nic. Říkám si již dávno, že lidstvo pod vlivem opojného konzumerismu totálně ztratilo jakýkoli racionální pud sebezáchovy. Sluníčko a teplíčko, super: budeme se v únoru opalovat, v létě se schováme a v zimě holt nebudeme mrznout. Vykácíme, co se dá, stejně by nám to sežral kůrovec, a odpadní plasty se nahrnou bagrem do řeky, koneckonců tak se odpad likviduje v Asii, ono to nějak zmizí. My a my a my. Nakoupíme klimošky a bude nám hej. Ale včely ani lední medvědi si klimatizace nekoupí a neodjedou někam, kde je tzv. hezky. A pokud se budeme vůbec rozhodovat, zda ten či onen herbicid, pesticid, výrobek z plastu (dosaď opět, co libo…) zakázat, bude to trvat tak dlouho, že se nám celý ekosystém na celé planetě totálně rozpadne. Jelikož jsem někde četla o environmentálním smutku, myslím, že to je přesně moje diagnóza. Ve světě, kde nenávratně zaniká stará dobrá příroda, nechci žít. A myslím, že v takovém světě nebude pořádně žít nikdo a nic. Bohužel to jako útěcha nefunguje.