Wiliam Weliký mi jistě odpustí, že jsem výrok jeho smutného hrdiny nejen ukradl (nelze totiž hovořit o „vypůjčení“, když jej nemám komu vrátit), ale - jak se teď módně uvádí – také „nekorektně vytrhl z kontextu“. A právě jsem nevědomky vyrobil perex k dalšímu textu.

Brouzdaje po internetu, zastavil jsem se nad dvěma příspěvky, které jako by mi promluvily z koutku duše – „Islámský teror? To je nekorektní, říká EU“ (Johanna Grohová, MF DNES, 3. dubna 2007) a „Vyhnání, nebo vysídlení?“ (Jan Křen, Právo, 4. dubna 2007).

Spojitost jejich obsahu je nabíledni: kdekdo je citlivý na slovní označení čehosi, co onen „kdekdo“ páchal či páše (a bohdá, že dále – na rozdíl od Mackie Messera – páchati nehodlá; i když v jedné skupině lze o budoucnosti se smutným úspěchem nepochybně pochybovat). A „viníci“ necitlivosti se snaží, aby nikoli „se omluvili“, ale spíše o-mluvili (tedy s prominutím okecali) to, co říci či napsat chtějí, avšak tak, aby oni věděli, co myslí, ale protějšek si myslel, že to zase až tak nemyslí. O čem to vypovídá?

Než - si - odpovím, začnu trochu školometsky: domnívám se, že jazyk má být prostředkem k dorozumění. Není vinou jazyka, že jej začalo být zneužíváno právě k nedorozumění, přičemž se obávám, že tento atribut začíná nebezpečně převažovat. A to v době nejen globalizace, ale značného rozvoje znalostí více jazyků, ať už „lidských“ nebo programovacích, a veškerých prostředků k dorozumívání, elektronická média nevyjímaje. Toť jedna rovina.

Druhá vypadá ještě hůře: kdekoho se dotkne, že je jeho čin pojmenován (a je mnohdy lhostejné, zda pravým jménem, ba právě pravé jméno bývá vnímáno urážlivěji); ale nechává jej chladným onen čin sám. Někteří politici hlasitě hovoří o odpovědnosti, a to téměř za cokoliv: za sebe, za svou rodinu, za svá slova, za své činy. Mají pravdu? (Mají pravdu, ale… Vždycky je nějaké „ale“.).

Neměli bychom s touto odpovědností všichni začít například tím, že budeme odpovědní za své činy a nebudeme se schovávat za jejich nevhodná označení? A že přestaneme být citliví, až přecitlivělí, na označení činů, které jsme - my sami konkrétní jedinci - neučinili (např. z toho malicherného důvodu, že jsme v době těchto činů nebyli na světě), nebo že takový čin má na svědomí ten, kdo má s námi společný jazyk, národnost, náboženské vyznání nebo jiný znak? Každý člověk má s každým člověkem společné to, že jsou to lidé; a odpovědnost za druhého by nutně vedla k odpovědnosti každého za každého. Obávám se, že takový beránek, který snímá všechny hříchy světa, není z tohoto světa.

6. dubna 2007