Narodil jsem se už takřka za socialismu, a tak není divu, že jsem pocítil radost, když mi ve třetí třídě uvázali na krk pionýrský šátek, že někam patřím. Do velké rodiny spokojených socialistických lidí. Každý pracoval a dostával nějaký plat a neměl hlad. Když dělal, co má, a byl poslušný, mohl jet na dovolenou do rekreačního střediska, po mnoha letech si ušetřil i na chatu či auto. Tím, že mí rodiče nikdy nevlastnili žádnou firmu či obchod, jsem mohl i vystudovat.

Lidé by byli spokojení nebýt informací. Rodiče si ještě pamatovali první republiku a vyprávěli mi o ní. Také se sem útržkovitě dostávaly informace, jak se žije na západ od našich hranic. Pamatuju se, jaký poprask vyvolala nevinná scéna v americkém filmu, když běloch naboural limuzínu černocha a ten vyběhl a bědoval: „Co jsi to udělal, pět měsíců jsem se na to auto dřel…“ A červíček v lidech začal hlodat. Proč oni ano a my ne? Informace sama o sobě nestačí, a tak první pokus v r. 1968 ještě zadusily sovětské tanky. Když se systém hospodářsky zhroutil, šlo to v r. 1989 rychle. Ale systém už v nás byl tak zakořeněný, že se zpočátku o kapitalismu nemohlo mluvit přímo. Přiznejme si poctivě, že většina lidí ho pak chtěla hlavně proto, aby se měli lépe, nejlépe tak, jako tam. Svoboda projevu a názoru byla jen třešničkou na dortu. Tu jsme teprve poznávali.

Máme se dobře, cestujeme a říkáme, co si zamaneme, zejména na sociálních sítích. Ale informace o tom, jak žijeme, pronikají do třetího světa. Tam také byli po generace zvyklí na zaběhlý systém. Nejprve koloniální a pak podobný i po osamostatnění. Každý měl své místo, a když tvrdě pracoval, aspoň neměl hlad. Pak se to tam začalo navíc kazit, dílem úsilím Západu zavést demokracii a dílem i změny klimatu. Jenomže v globalizovaném světě už i tam mají informaci, jak se žije v naší části světa. A tak se ptají, proč oni ano a my ne? Tato otázka jim připadá legitimní. Pak je jejich snem našetřit na poplatek převozníkům a vycestovat do Evropy či USA. Kdybychom měli jen mnohem častěji maso, než oni, nestálo by za to se stěhovat do daleké Evropy. Ale ten rozdíl je už markantní a doma jde často i o život.

Co se stane, až se jich sem hodně nastěhuje? Rozdíly se zmenší a my zchudneme. Navíc jsme se za náš blahobyt začali tak trochu stydět a nemůžeme přece do těch hladových na hranicích střílet. Ubude těch podnikavých, změní se společenské klima. Více lidí se jen poveze. Už dnes někde volají po zaručeném základním příjmu občana, z kterého by se dalo žít, aniž by člověk pracoval. Bezbřehá svoboda všem, volba pohlaví, životních vztahů, všechno je relativní a každý má přece svoji pravdu. A že ekonomika přestává fungovat? Za to vše může bílý heterosexuální muž, který rozpoutal spirálu technické civilizace, a my mu to dáme pocítit. A zase se budou mít všichni zhruba stejně v celém globalizovaném světě a bude jim to připadat normální. Jenomže pak bude chybět informace, že jinde si žijí lépe a dělají to jinak. Nastane sociální doba ledová.

Lidé však nejsou stejní, ať se na to díváte z hlediska fyzických či intelektuálních schopností, velikosti, vzhledu. Různí jsou až na dřeň svého genetického kódu, který je individuální. Instinktivně nechtějí být vtěsnáni do jedné škatulky či bubliny. Kategorie rovnosti lidství je jen kategorií umělou, zavedenou lidmi. A tak doufejme, že po dekádách či stoletích se objeví nějaký heterosexuální žlutý či tmavý muž či žena a vybočí z rutiny. Dá možnost i jiným a zavede neokapitalismus. Říká se tomu spirála vývoje. Ostatně ledové doby se také opakují, ale netrvají věčně.