Jorge Luis Borges (1899-1986) je bez debaty podnětný autor, ačkoli třeba mistr pera Truman Capote ho označil za spisovatele „velice okrajového“. Co tím vůbec myslel? J. L. Borges se - podle jeho názoru - obírá skoro jen příliš speciálními tématy; on by ale u Capota možná neobstál ani žádný autor science fiction.

Harold Bloom, erudovaný až nad hlavu, oproti tomu Borgese se samozřejmostí řadí do Kánonu Západní literatury, očekávatelně blízko Franze Kafky, dává tam Borgese právem a přečíst si koneckonců stačí i jen borgesovku Nesmrtelný, anebo jinou jeho povídku o shodách okolností, které nebyly ve finále za mák podstatné. A které nejsou takřka nikdy podstatné.

Ano, matematikům toto vysvětlovat nemusíte, ale většina lidí si kupodivu myslí, že začne-li být podobností víc než deset, mohou vsadit do hry palác. A prý vyhrají. Houbičky. Projedou to. A Borgese opisovat nebudu, ale život mimo literaturu nás poučuje taky, že se dá všude najít podobností tisíce, a jestliže jste fanatik, dáte jim smysl.

I mladí zamilovaní jsou vlastně fanatiky a mohou porovnávat osudy „jediné pravé“ se svými a dokonale jim vypadne vítězný tiket. „My - se - k sobě – hodíme. Ne-smr-tel-ně!“

Je to omyl a podobná srovnání hoďte za hlavu a raději to udělejte dřív, než bude pozdě. Poznal jsem svého času jistou dámu, snad Ivanu, na jménu nezáleží, a jak to hlavně v mládí chodívá, uhranula mě; ale sbližování se zadrhlo, takže jsem si zoufal a řekl si: „Asi je to omyl.“ Jenže jsem současně už věděl, KDY se narodila, a že na Apríla; zatímco já jsem rozen 16. 4. Každopádně jsme byli Skopci oba a oba potomek nějaké paní učitelky. Oba jsme (náhoda) prožili dětství s mladší sestrou jménem Eva a Ivanin syn sice není stejně starý jako syn můj, nicméně syn Ivanina bratra je stejně starý na den. Jinak řečeno: když už uhranutí povolilo, můj syn a Ivanin synovec se „náhodou“ narodili takřka ve stejnou hodinu stejného roku.

Vůbec nic to, podotýkám, neznamená! Ale… Ale jako pravý fanatik (a tedy ještě za času uhranutí) jsem se podíval do mapy a hle, trochu mě zarazilo, že jsme já a Ivana vyrůstali sice na různých ulicích (v nedalekých obcích), ale ulicích na totožné rovnoběžce. Na mapu jsem přitiskl průhledné pravítko a ono spojovalo vzdálené uličky přes pár kopců… a zůstalo absolutně vodorovné.

Pořád, vím, je to málo shod, ale na poblázněnou kebuli zabušila náhle i vzpomínka na mladou cikánku, která mi v dávnověku věštila z dlaně. Ještě jsme tenkrát byli děti! Sešly jsme se na okraji louky, kousek od řeky, a děvče nás jaksi testovalo, chlubilo se a řeklo mi bez váhání, že potkám děvče z… Jmenovala tenkrát právě obec na rovnoběžce a já jsem věštbu pohřbil v paměti na desetiletí, jenže se vynořila. Náhle jsem znovu viděl i louky a ono děvče od kolotoče a já si dokonce vzpomněl, že jsem jí ani málo nevěřil a hodil vizi za hlavu; ale taky se mi vybavila její dospělácká vážnost. Nežertovala a nebyla to jen další hra typu Krvavého kolena.

To je pořád málo shod, ale má pečlivá matka mi v raném dětství vedla kroniku a jednou mě, fíha, napadlo, že se mrknu, není-li záznam v den Ivanina narození 1. dubna 1967. Sám jsem narozen 16. dubna 1964 a 1. 4. 67 mi nebyly ani tři roky. Ono to ale není tak málo a duše tříletého, říká se, zůstane nezměněna do sta let.

„Zrovna ten den tam zápis nebude,“ věděl jsem trochu smutně. Ale byl. Je tam dál a čtu: „Nečekaná nemoc. Překvapivě jen den. V noci blouznil. 2. dubna znova zdráv.“ Tečka. A kdyby mi byla Ivana ukradena, do kroniky bych se v té souvislosti nikdy nepodíval. Jenže mi dotyčná chvíli připadala jako kus vlastního osudu, i zjistil jsem toto, a navíc ani nelze popřít, že se jmenuji Fencl a že její příjmení znělo divně podobně. Elznic. A také jsem Ivaně párkrát napsal, takže jsem znal číslo onoho jejího rodného domu, toho rovnoběžkového, a bylo 336. Číslo mého domu 633. Sečtu-li, vyjde 999, a když tu cifru otočím vzhůru nohama, dostanu 666 = Číslo ďábla. He? Nemělo mě to varovat?

Kdyby se užila jen tahle a ne jiná fakta, vznikla by nejspíš veskrze průměrná povídka-nesmysl, ale úplně jiná věc je, že se mi to stalo.

Přesto ony shody pravděpodobně nedokazují absolutně nic. A proč ne? To je jasné. Existuje x-krát víc NESHOD a utopily by těch pár banálních podobností ne v Bezdrevu, ale v moři.

Kdo chce, věří. Kdo nechce, toho víře nepřitáhnete ani papež se spřežením. Kdysi jsem považoval podobné shody za jádra či znamení osudu - a dnes si představuji opak.

Ty a já? Nesmysl! A starostlivá, ale ne borgesovská a pouze upachtěná, pofiderní konstrukce. Asi jako ve slavné písni Mirka Černého o vraždách pánů Lincolna a Kennedyho. Ne, ne, já tu neplavu: s bludy šupem za hlavu.