To je otázka, která je tu od nepaměti, ale obzvláště silně rezonuje od rozpadu bipolárního světa, který takové otázky nepřipouštěl. Týká se mnoha částí světa, počínaje Basky, Katalánci, přes Kurdy, Rohingů v Myanmaru, Ujgurů v západní Číně. Občas i Skotů a také kosovských Albánců či Rusů v ukrajinském Dombasu či Luhaňsku.

Na jedné straně touha vyhraněného etnika rozhodovat si o svém životě a mít pod kontrolou území, kde žije a na straně druhé snaha o stabilitu světa a udržení stávajícího fungujícího uspořádání. Kde je nějaká objektivní pravda a spravedlnost? A kdo to rozsoudí? Západní demokracie má aspoň rétoricky blíže k sebeurčení, ale současně si uvědomuje, že masivní hnutí za sebeurčení by velmi rozkolísaly a destabilizovaly mezinárodní společenství. Proto také po rozpadu dvou supervelmocí k emancipačním snahám a dělení států docházelo téměř výlučně ve slovanské části Evropy, což západu spíše vyhovovalo. Naopak snahy Basků či Katalánců nebo Valonů a Vlámů byly potlačovány. Kurdové významným způsobem a za velkých obětí přispěli k porážce Islámského státu a přesto se Západ za jejich emancipační hnutí nepostavil. Stabilita současného uspořádání hranic je totiž také významnou devizou. Jak by se jednou začala měnit, nikdo neví, kdy a jak by to skončilo.

S mezinárodní vojenskou podporou to bylo dovoleno Kosovu, ale dodnes není jasné, jestli to byl dobrý krok. Vrátilo se nám to při obdobné situaci na Krymu. Západ sám neví, co si se snahami o sebeurčení počít. Jako by pokrytecky říkal, my víme, že by mělo být správné žít ve svém státě a společenství, ale nemůžete prosazovat jen své lokální cíle. Mějte ohled na stabilitu světa. Nechcete přece vyvolávat války. Nejste tu jen vy. Co celé světoobčanství?

Nejčastěji se hranice mění vojenskou silou. O tom my něco v historii víme. Vždy jsme ale dovedli i využít příznivých vojensko-politických konstelací. Po porážce Rakouska v první světové válce jsme ve jménu sebeurčení rozbili Rakousko-Uhersko a získali po staletích opět samostatný stát. Jenomže vzniklé Československo bylo také takovým malým Rakousko-Uherskem s menšinami Němců, Maďarů, Poláků a Rusínů. Zakladatelé museli dokonce vytvořit teorii československého národa, abychom měli opravdu majoritní etnikum. Navzdory tomu se rozbíhalo úspěšně, ale přišel Hitler a pak komunizmus a bylo to o něčem jiném. Po návratu ke svobodě a demokracii se Češi a Slováci, naštěstí mírumilovně dohodli na rozchodu. Jsme tedy oba sebeurčeni ve své malé kotlině. Česko je národnostně homogenní, tím, že jsme se v důsledku druhé světové války zbavili Němců. Je to dobře, ať už odsun byl spravedlivý či méně. Za železnou oponou jsme si odvykli na cizince a teprve v rámci EU si na ně opět navykáme. Možná i proto jsme takoví odpůrci přijímání migrantů z nekompatibilních kultur. Máme totiž zkušenosti. Na druhé straně jsme přijali Ukrajince, Vietnamce či Bělorusy, takže nejsme rasističtí. Jen opatrně vybíraví.

Snah o sebeurčení umí umně využít státy s imperiálními snahami, ať už to byl Hitler nebo teď Putin. V tom je velké nebezpečí. Západ se tomu snaží čelit stále stejnými metodami, i když v minulosti zklamaly. Diplomacií a penězi. Sankce jsou o penězích. Válku nikdo nechce a kdo ví, jestli by v ní západní muži zhýčkaní blahobytem a civilizací byli schopni obstát? Navíc jak by se zachovala jaderná mocnost na prahu konvenční porážky? Situace, která nemá mnoho kladných východisek. Západ udělal chybu, že se mu na rozhraní století nepodařilo začlenit Rusko mezi své spojence. Teď by se mu to, tváří tvář Číně hodilo.

V těchto otázkách je každá rada drahá a nevyžádaná. Co s lidmi, kteří nechtějí žít ve společném státě? My se Slováky jsme to vyřešili pragmaticky a funguje to. Dokonce jsme nejbližšími národy. Ale když už je ozbrojený konflikt v proudu, měla by jít politika stranou a jediným hlediskem by měla být minimalizace utrpení lidí a ztrát životů. Když se mě zeptáte, čemu dávám přednost já? Sebeurčení nebo územní celistvosti, odpovím, že asi tomu druhému. Vznik států a hranice se mají měnit, jen když už je svět rozkolísaný jinými závažnými událostmi. Jinak by mělo platit, co nějak funguje má se ponechat a jen pomalu vylepšovat. Ve smyslu osvědčeného evoluce ne revoluce.