V lidské povaze je cosi temného a je třeba počítat s tím.

Není tomu tak, že by vývoj člověka prostě a přímo směřoval k blahobytu a spokojenosti. Dokonce naopak: pohnutky jsou naprosto šílené a dějiny i osobní osudy to mnohonásobně dokládají. Docela přesně tento pesimistický výklad dějin vystihl Arthur Schopenhauer metaforou kyvadla: kyvadlo osciluje mezi nudou a bídou tak, že na počátku panuje bída a každý se snaží dostat se z ní. Je to lopotná práce a po určitém, leckdy dlouhém čase se mu to nakonec podaří, ovšem vzápětí ho zachvátí nuda; nuda je skutečně strašný prožitek a lidé se snaží se jí za každou cenu vyhnout. Udělají cokoliv pro to, aby se nudy zbavili: kudy z nudy? Nudu se tudíž snaží zapudit a vedeni tímto nutkání dostanou chuť všechno rozbít. Rozkopat a rozvrátit.

Propuknutí první i druhé světové války má koneckonců tento důvod a volba komunistů u nás v roce 1946 i jinde se nese na stejné vlně. Zdá se, že Češi mají k takovým krokům zvláštní náklonnost. Pochopit jinak stálý úspěch komunistů ve volbách od roku 1989 a nynější Babišovo vítězství či výraznou podporu Okamury s jeho snahou obrátit se k Východu a proti Západu se vlastně ani nedá. Co se to s českou společností děje? Nudí se. Pravda, mohla by být ještě blahobytnější a mít ještě více svobod ve všech oblastech, ovšem raději zase skloní šíji. Stejně tak Židé kdysi reptali na poušti a místo svobody zakotvené v naději se raději chtěli vrátit do egyptského otroctví.

My jsme si nyní zvolili za premiéra téměř jistě bývalého agenta StB (Bureš). Někoho, kdo pokoutně získal miliardový majetek díky úzké spolupráci s establishmentem a kdo tvrdí, že proti establishmentu bojuje. Je trestně stíhaný za dotační podvod a svou konkurenci likviduje podlým způsobem. Záměr má při tom jediný, totiž aby díky evropským dotacím dál bohatnul on sám. My utřeme hubu. Naše zahraniční okolí nás pokládá za blázny. Jsme zkrátka směšní. Jak stojí na jednom hrobě: dařilo se mi, chtěl jsem víc a teď ležím zde. Bude hůř a Češi si to přejí. Tak to dostanou. V jedné novele definuje Dostojevský člověka: člověk je tvor o dvou nohách a fenomenálně nevděčný.

Asi se zase musíme ponořit do bídy a pak budeme mít konečně důvod začít uvažovat rozumně - bohužel jen do chvíle, než nás opět přepadne nuda. Bůh s námi.