Osoba, mající jistotu o svých mentálních stavech, slove blázen.
Slýcháme větičky jako – to přece dá zdravý rozum, zdravým rozumem přece musíme pochopit, že… Opravdu by stálo za pokus pověřit některou průzkumnou agenturu provedením ankety. Otázka by zněla: „Jak na tom račte být, vážená dámo, vážený pane, se zdravým rozumem?“
Nemýlím-li se příliš, bylo by málo těch, kteří by uvedli, že jejich rozum není zdravý, ba nenašel by se pravděpodobně vůbec nikdo. Svět je prostě naplněn zdravým rozumem jako kynutý knedlík povidly. Nicméně stav řečeného světa takovému výsledku neodpovídá, spíš by se mohlo zdát, že je řízen rozumem nezdravým, ano i bláznivým. A to ne teprve až v tomto opravdu poněkud vyšinutém čase, nýbrž od samého počátku dějin; co se budoucnosti týče, přehnaných nadějí si rovněž činiti nelze.
To uváživše, zkusme postoupit dál. Jaké jsou symptomy nezdravého rozumu? V čem tkví jeho síla, jíž jen obtížně konkuruje rozum zdravý (popřípadě selský), vyskytuje-li se vůbec? To by byly otázky pro některého přinejmenším psychologa, ale když se k tomu žádný nemá, pokusím se zodpovědět je v několika bodech a ve vší omylné zdrženlivosti sám.
- Nezdravý rozum není schopen, či možná schopen je, ale nepokládá za potřebné hledat souvislost mezi příčinami a následky.
- Nezdravý rozum se nerad namáhá pohledem do budoucnosti, a když už, přimaluje si ji do růžova.
- Nezdravý rozum zásadně počítá vždy jen s nejoptimálnější eventualitou. Že by se události mohly vyvinout jinak a nepříznivěji, o tom odmítá i jen se bavit. S čímž hned souvisí bod čtvrtý:
- Nezdravý rozum, musí-li už analyzovat, počíná si selektivně: předem si stanoví optimální eventualitu, načež co se hodí, zdůrazní, co se nehodí, popře a nelze-li, zamlčí.
- Čím méně zdravého rozumu, tím urputnější trvání na domnělé pravdě, tím méně ochoty přiznat omyl. I zdravý rozum se může mýlit a také se mýlívá; jeho omyly však končí prozřením. Omyl, v němž je pokračováno, nebývá omyl, ale projev tupého ducha.
- Sobě ježek kadeřav, říkávali staří Čechové a věru, není snad toho, kdo by se nepokládal za nositele zdravého rozumu. To je přirozené, takoví jsme my lidé i ježkové. Horší je, když si některý z ježků zamane, že jsou jeho kadeřavost povinni spatřovat i všichni ostatní; a ještě hůř, je-li takový ježek vybaven mocí. Vyslovme tudíž pravidlo: nejzákeřnější podobou nezdravého rozumu je domýšlivá sebestřednost v kombinaci s mocí – příkladů netřeba.
A jelikož tuším, co si někdo může pomyslet nad těmito odstavci, chci předejít označení za náfuku vytahujícího se se svým rozumem, a přitom… Nikoliv. Pokusil jsem se jako ta Popelka roztřídit zrnka zdravého a nezdravého rozumu, sám se však za nádobu prve jmenovaného nepokládám, ba dospěl jsem po bedlivé úvaze k závěru, že se takovýto fenomén v stoprocentní plnosti na povrchu zemském ani nevyskytuje.
Vždy a v každé osobě je zdravý rozum s nezdravým v nějakém poměru smísen, jde jen o to v jakém. Zdravý rozum není úplně totéž co pravda, ale dost se tomu pojmu blíží. Co jest pravda, potažmo zdravý rozum, neurčí ani sbor učenců nejvěhlasnějších a blázen ten, kdo se to domnívá vědět. Je však možno určit, co zdravým rozumem bylo: to, co se v peripetiích času osvědčilo. Není takových případů zvlášť mnoho; pravidlem se spíše zdá být Komenského labyrint světa, do nějž pohlédnuv, bídné motaniny pokolení svého uhlédáš.
Není však motaniny, aby se z ní člověk nemohl aspoň poučit; i otevřme knihu dějů starších i přítomných a vytřiďme vše na pohled důvtipné, co však se v labyrintu světa neosvědčilo, ba skončilo příšernými maléry. Co zbude, byl zdravý rozum. Je ho tak zrovna do hrsti.
Hannover, 17. října 2017