Minulý rok byl u nás plný slepé vroucnosti, potměšilosti, umíněnosti, mrzutosti a arogance, proto se stal do značné míry epištolou hanby. Pykat za to tvrdou prací není ještě ten nejhorší trest, pokud si uvědomíme, že uměřeným pokáním se zbavíme levného hartusení, beznadějného fňukání, zatrpklosti, tupého ponížení, a pohled zpět nás vyprovokuje k větší bdělosti, ostražitosti a odvaze.

Jistě by to chtělo, aby většina lidí neměla v místech, kde má mít srdce, peněženku, ale takových lidí nebude nikdy nikde moc. S tím se musíme smířit a naopak to vzít jako podnět k většímu napřažení k vymanění se z této staré sebelítostné tradice.

Vystoupení z věčného uplakaného údělu vyžaduje od nás odvahu k sebereflexi a ironii. Sice i v těchto dnech slýchám, jak uvykáme lenivému tulení se s pocitem oběti, který sráží všechny naše aktivity, ale přece minulý rok v České republice ke konci signalizoval naději a dychtil po změně – na to bychom neměli zapomínat.

Ty důvody k naději jsou přece minimálně tři: Zaprvé vládní koalice koalic, pokud nepromarní možnost získat důvěru většiny občanů, může být dobrým správcem státu a nahradit ty, kteří vládli, aby jen spravovali lukrativně své firmy a starali se o své zájmy.

A v příštím roce můžeme tuto zkušenost zúročit při volbě prezidenta: místo bláhového soupeření bychom mohli opět spojit své síly a rozloučit se jednou provždy s tribálními, tedy kmenovými či stranickými klanovými zájmy, které donedávna nahrazovaly schopnosti.

Zadruhé jsme byli svědky, jak redaktoři veřejnoprávních a prestižních médií se nenechali uzurpovat mocnými, odolali mnohým nevybíravým tlakům a plnili a plní svou původní funkci: i v těžké pandemické situaci a jak před volbami, tak po volbách prověřují narativ vlád s jejich skutky.

A zatřetí jsme po tornádu na Hodonínsku sami sobě i světu předvedli, že jsme solidární společenství: na pomoc postiženým občané vybrali 238 milionů korun.

To by nám mohlo právě na konci roku pomoct upevnit si v sobě pevnou strukturu a i v posledních dnech roku nenechat se vyvést z míry a pečlivě hýčkat svůj rytmus, zvyky, světlo, vůně a chuť se vášnivě radovat ze všeho, co se nám nabízí jako dobrý důvod.

Já vím, že v Čechách a zvláště v Praze je to těžké, jak již o tom psal Franz Werfel, protože tady se střetávaly vždy různé kultury a město bylo výsostně polemické a plné kvílení. Všechny střety a boje se tu odehrávaly v uzavřených faustovských prostorách. Ale ta doba je už dávno pryč. Kolem nás jsou nové, skleněné, vzdušné a prosvětlené budovy, které mohou přinášet jas i do sporů a připomínat nám Werfelovy šarlatové verše: „Dělat radost jeden druhému je nejkrásnější povolání.“

Psáno pro ČRo Plus