Rození dětí v přelidněném světě by mělo být jednou z hlavních příčin, proč by státy světa měly uvažovat o jeho regulaci. Momentálně je rodičovství zcela chaotické a děti má, kdo chce. V mnoha případech ti, kteří děti mají, pak jejich výchovu i náklady s tím spojené klidně přenechají státu. Jiní sice děti vychovávají sami, ale mají je hlavně proto, že je za to stát odměňuje finančně, aniž by nějak kontroloval, zda ty finance jsou skutečně upotřebeny k prospěchu těch, na něž je vydává, tedy dětí. Už jen proto by měl takový stát mít právo na určitou regulaci k prospěšnosti nejen dětí, na které platí, ale společnosti jako takové a tím i celého státu.
Pokusy o regulaci se občas objeví tam, kde „bota“ stát tlačí nejvíce. Čína třeba kdysi zavedla zákon jednoho dítěte na rodinu, aby snížila svou přebujelou populaci, která ji srážela ekonomicky. Tuto politiku však opustila, a to z několika důvodů. Jedním z nich byl fakt, že čínské rodiny preferovaly chlapečky, a tak se v populaci utvořil nepoměr mezi pohlavími. Hlavním důvodem pak byl nástup kapitalismu, který čínskou ekonomickou chudobu vyřešil aspoň z části, když převedl svoji výrobní kapacitu z vyvinutých zemí do chudé, ale pracovité a inteligentní Číny. Jak to nakonec dopadne, ukáže čas, ale jsou náznaky, že s ekonomickým zajištěním lidé mají méně dětí, aby svůj nabytý „blahobyt“ neprohospodařili na vícero dětech.
V Singapuru řešili ten samý problém (přelidnění) taktikou „Jen dvě děti do rodiny“, kterou vláda podporovala různými nevýhodami pro ty, kteří měli více dětí. Tato politika byla tak úspěšná, že porodnost v Singapuru poklesla až na 1,42 dítě na ženu. Tedy pod bod stability, za který je považováno 2,1 dítěte na ženu, aby počet populace neklesal. Proto v roce 1987 ministr Goh Chok Tong vyhlásil novou taktiku s heslem „Mějte tři i více dětí, pokud si je můžete dovolit“. A najednou se všechny výhody přesunuly od rodin, které měly dvě nebo méně dětí, k těm, které měly tři nebo i více dětí. Problém pro vládu však dál zůstal v tom, že více dětí měli a mají rodiče méně vzdělaných lidí. Ti, kteří mají dobré (zde míněno vysokoškolské) vzdělání, mají i nadále jedno nebo žádné dítě. A to i když vláda zavedla různé výhody pro „vzdělané rodiny“, tedy tu inteligentnější část národa, ale takhle se to psát nesmí. Faktem je, že singapurská vláda se pokouší pozvednout inteligenci národa, ale moc se jí to zatím nedaří. Jak to dopadne, ukáže budoucnost.
Problém lidstva do budoucna je tedy takový, že ti inteligentní se moc množit nechtějí a ta „nechytrá“ část lidstva, jakmile jí jsou nabídnuty určité výhody, je naopak využívá a rodí a množí se, čímž ovšem jen dokazuje, že i ona je docela chytrá. Některé skupiny dokonce rodí právě proto, že jsou za to odměňovány takovým způsobem, že z těch přídavků vyžijí, aniž by musely pracovat. Dosaď si sem jména těchto skupin, jaká kdo chceš.
Napadlo mne, že by možná bylo výhodné, kdyby stát zavedl preferenci práce pro ty, kteří mají děti. Jinými slovy, když nemáš práci, nedostaneš nic, i kdybys měl deset dětí. Žádné přídavky! Na druhou stranu ten, kdo děti má, dostane práci, zaměstnání, jako povinnost a stát mu ji zajistí. I kdyby to mělo být jen manuální zaměstnání. To pro ty bez vzdělání. Povinnost pracovat bude však platit jen pro otce, ale pokud si partneři budou chtít roli prohodit, stát jim to umožní.
Tak a teď mne, milý čtenáři, rozcupuj! Jen bych tě poprosil, než to v diskusi pod článkem uděláš, abys chvíli věnoval zamyšlení nad všemi výhodami, které by tato regulace přinesla. Teprve pak cupuj!