Diskuse o uzákonění obecného referenda jsou v plném proudu. Skoro každý politik ho s tou či onou výhradou podporuje. Ovšem vesměs jde o licoměrný populismus vedený strachem z toho, že v příštích volbách padne. Tím se ovšem patologie jen prohlubuje.
Potíž tkví v tom, že naše společnost patologická skutečně je. A symptom její choroby má povahu požadavku na referendum. Referendum v případě politiků je výrazem toho, že politici se zdráhají odpovědně rozhodovat čili rozhodovat a nést za to i důsledky. Namísto toho hodí všechno na voliče: voliči to tak určili a my jsme s tím nemohli již nic dělat. Když naopak referendum požaduje lid, pak jde o projev ztráty důvěry k těm, kdo jim vládnou. Mimo jiné důvěra mizí i v důsledku toho, že politici postrádají ochotu nést odpovědnost za své konání. Bludný kruh se tak uzavírá. Pojmenováním pro takový vývoj v medicíně je ‚circulus vitiosus‘ spočívající v pozitivní zpětné vazbě. Jedno potencuje druhé a na konci je smrt. Smrt hrozí i nám potud, pokud referendum zavedeme.
Překonat současnou krizi je třeba úplně jinak. Předně je nutné začít na důvěře pracovat, což zdaleka není snadné. Bez důvěry totiž není možné vůbec nic. Prvním krokem k důvěře je, aby se každý snažil být důvěry hoden. Mnozí na to ovšem budou v lepším případě úplně kašlat a v horším případě budou důvěryhodnost jen předstírat; předstíraná důvěryhodnost je totiž jistě horší než žádná. Též je žádoucí přimět politiky k tomu, aby se politiky skutečně stali: aby rozhodovali a za svá rozhodnutí nesli i důsledky. Přimět je k tomu na morální úrovni asi nepůjde. Zbývají tudíž jen legální nástroje čili to, aby byli trestáni potud, pokud udělají cokoliv špatně. Když si Babiš přivlastní 50 milionů určených pro někoho jiného (proč by to dělal, když to neměl se svými miliardami zapotřebí? docela prosté řešení: dělal to tak vždycky), musí jít do vězení; vězením se trestají i daleko skrovnější přestupky. Zároveň s tím případná vysoká funkce nemůže být ospravedlněním či dokonce šancí k tomu, aby se zásahem do justičních struktur dotyčným všechno zametlo pod koberec. Takový výsledek by obecnou paranoiu nutně ještě prohloubil.
Překonat paranoiu ve společnosti ovšem určitě nelze referendem; referendum je zhoubným lékem. Dejte drogu drogově závislému! Zklidní se sice na chvíli, ale vzápětí bude všechno ještě daleko horší. Je třeba léčit příčinu choroby. Mnohdy je léčba kauzální cestou těžší, ale jiná volba není. Vrcholem zkázy je zavést referendum kterékoliv povahy. Rozdíl mezi rozhodováním v referendu a reprezentanty tkví v tom, že když selže vláda, dáme moc do rukou jiné. Když naopak selže lid, kdo ho nahradí? Nikdo pak žádnou odpovědnost nenese. Bez odpovědnosti se ovšem společnost rozpadá.
Vyjádřeno jinak, každé referendum je špatné. Tam, kde referendum zavedli, například v Holandsku před krátkou dobou, tam ho již ruší. Jde o to, že holandská společnost je alespoň proti té naší, daleko zdravější. Ve Švýcarsku bylo referendum zavedené již dávno, ale tam jeho hrany důkladně otupili, přičemž v dávných dobách byla společnost chorá i tam. Jen boj proti okolním ještě patologičtějším státům je přiměl k tomu, aby si svou konfederace i s referendem v určité podobě udrželi.
Mimochodem takový návrh pro budoucnost. Kdyby si krajně obskurní záměr Okamury požadující referendum přece jen snad nakonec proklestil cestu až do podoby zákona, nabízí se prosté řešení: hned vzápětí referendum s požadavkem na odvolání Okamury ze všech funkcí a na zrušení jeho bizarně nacionální strany spustit.
Převzato z blogu autora