A je to tady zas!
Vláda chce zdravotní nadstandard, píše se v novinách.
Ministerstvo zdravotnictví plánuje zavést dobrovolnou přímou spoluúčast na zdravotní péči, do hry by se tak mohly vrátit některé „nadstandardy“.
Takže vrátit do hry, říkáte? A slovo nadstandardy píšete v uvozovkách? Tak dobře, no. Obojí vlastně sedí. Protože o rozdělení péče na standardní a nadstandardní jsme od ministerstva zdravotnictví slyšeli už mnohokrát, tolikrát, že nám to připomíná spíše nějakou hru než vážně míněný záměr české vlády.
A slovo „nadstandard“ je lepší psát v naší zemi opravdu v uvozovkách, protože v praxi to přece stejně neznamená nic jiného než standardně zdvořilé chování doktorů nebo třeba standardní kvalitu nemocniční stravy. Mám za to, že tohle je pro 99 % lidí v naší zemi mnohem důležitější než to, aby mohli přednostně dostat ten nejlepší kyčelní kloub na světě.
Ke skutečně standardní zdravotní péči máme zatím velmi daleko, takže se od pohádek pro děti přesuňme k něčemu pro dospělé, třeba k otázce osobní odpovědnosti za to, v jaké fyzické a duševní formě se každý z nás nachází a proč.
Žijeme v rychlé době, šíleně a nezdravě rychlé. Na jedné straně nám to vadí, protože ten nekončící proud politických a technologických změn způsobuje stres. Na druhé straně požadujeme vyřešit všechny problémy „rychlostí internetu“. Opravou bot počínaje a léčbou tělesných nebo duševních problémů konče. Quick solution, quick fix, česky něco jako zaplácnout něco. Hlavně mít všechno rychle z krku, protože jsme rozmazlení a jakýkoli tělesný nebo duševní diskomfort nám přijde nesnesitelný.
Státní zdravotnictví s tím nemá problém, je nastaveno přesně na tohle: aby nám rychle ulevilo od bolesti. To ovšem nejde jinak než za pomoci produktů farmaceutického průmyslu, které sice rychle zaberou, ale brzy vás zase nechají ve štychu. Protože na chronické problémy a civilizační choroby prostě rychlé léky nezabírají. Všechny ty pohodlné tablety navíc obsahují vedlejší nežádoucí účinky, o kterých nám nikdo nic konkrétního neumí říct, protože každý člověk je genetický originál a reaguje trochu jinak.
Armáda doktorů a zdravotních sester je trénovaná na to, aby s nemocemi bojovala. A pacienti jsou školeni v tom, aby zůstali pokud možno pasivní a nechali o sebe pečovat. Tahle strategie v mnoha případech funguje, zejména jedná-li se o nějaké akutní případy, které se musí řešit rychle a bez řečí, jako třeba zlomená noha nebo infarkt myokardu. Urgentní medicína se jinak než rychle dělat nedá. Jenomže z dlouhodobého hlediska je tento přístup smrtící. Chronické nemoci totiž nemají svůj zdroj venku mimo nás, nýbrž uvnitř, v nás, v našem životním stylu, stravě, myšlení. Chceme-li se skutečně uzdravit, musíme jít do sebe, nikoli lehnout si do nemocnice.
Proč tohle všechno píšu? Protože ať už si o tzv. nadstandardní péči myslíme cokoli, k jejímu zavedení u nás nikdy nedojde, nebo aspoň ne natrvalo, protože chronickou a pravděpodobně nevyléčitelnou nemocí našich politiků je neschopnost dosáhnout pevného konsensu v čemkoli, co vypadá jako vážný problém.
Zhoršující se duševní a tělesné zdraví občanů nepochybně takovým problémem je. A řešení? Pokud je nadstandardní péče ve zdravotnických zařízeních nedosažitelná iluze, nezbývá než si takovou péči vytvořit doma. Říkejme tomu třeba nadstandardní sebepéče a může to znamenat třeba to, že začneme investovat více peněz do kvalitního jídla a více času do fyzického pohybu a duševních aktivit.
Jisté je jedno – pokud si chceme v této velmi nestandardní době udržet pevné zdraví a zůstat v kondici, budeme se muset naučit o sebe pečovat, a to tak, že skutečně nadstandardně!