Každý z nás má nějakou zvláštnost. Ne, nikoliv chybu. Zvláštnost.
Připouštím, jakkoliv neochotně, že i já mohu mít nějakou - ne, slabůstku určitě ne.
Z té své široké slovanské duše nesnáším oslavy. To není slabůstka. To je skutečnost.
Jo, kdybych dokázal vyhrát Nobelovu cenu za nějaký obdivuhodný vědecký vynález, jakkoliv neužitečný, třeba i škodlivý, prosím, to bych šel, koupil bych si za půlku toho miliónu umělou ledvinu, a zbytek bych prochlastal. Kdybych pak zjistil, že jsem pořád ještě (až na tu zatracenou kocovinu) naživu, prodal bych tu ledvinu, pokud možno se ziskem, proč se ptáte, a prochlastal bych zbytek. (Přiznávám, že jsem umělou ledvinou a ohnivými vodami citoval svého nezapomenutelného kamaráda a velice zbytečně předčasně zesnulého Pavla Boška, jednoho ze skutečných zakladatelů hnutí malých divadel v srdci Evropy.)
Ostatně, vždyť i sám zakladatel té Nobelovy ceny získal prachy na její založení vynálezem více škodlivým než užitečným.
Třeba: nesnáším oslavy Silvestra a Nového roku. Nedovedu pochopit, proč bych se měl, spolu se zbytkem světa, ožírat jen proto, že někdo někdy někde bez jediného přijatelného odůvodnění řekl, že rok končí posledním dnem prosince a začíná prvním dnem ledna.
Tohle píšu v pondělí 29. dubna 2019. Poslední pondělí měsíce, 29. dubna bude v pondělí zase až za (tuším a jsem lín to hledat) šest let, a 29. dubna 2019, a ještě k tomu v pondělí, se může přihodit jen jednou v dějinách lidstva.
No, proč tohle není předělem let?
Nebo Vánoce (proč je píši s velkým V?). Současná věrouka, kromě té nestydatě obchodní, káže, že jde o výročí zrození osoby, která by podle současného zákonodárství byla patrně stíhána za nepovolené shlukování, rozdělování potravin bez úředního osvědčení o jejich původu a zdravotní nezávadnosti, o politicky hrubě nekorektním slovníku snad ani nemluvě.
Jsou mezi námi cynici, kteří tvrdí, že dochovaný popis oné osoby, vzniklý pár set let po jejím nesporně bolestivém úmrtí, je založen na nejméně třech postavách, z nichž snad jen jedna mohla tvrdit, že se narodila opravdu v Nazaretu, ale ať je tomu jakkoliv, všechny tři přišly na svět (přišly-li vůbec) v době, které my dnes říkáme někdy mezi půlkou srpna a půlkou září.
K prosinci prý pak mělo dojít tak, že církev založená na jeho jméně hledala nová odbytiště. Našla je mezi severoevropskými pohany. Po čase ale zjistila nade vši pochybnost, že vymlátit je všechny ohněm a mečem je blbost. Nalákala je tedy na svůj svátek tím, že ukradla jejich největší svátek (zimní slunovrat), na který přesunula zrození svého původního ideologa.
Takhle bych mohl pokračovat. Až bych se dostal třeba rovnou ke svému vlastnímu svátku (můžu já snad za to, že se nejmenuju, co já vím, Alfons?). A proč se po mně, takto dítěti židovských rodičů, ač nikoliv nábožensky založených, vůbec chce, abych oslavoval nějakého Petra, i když ten, o kterého jde, byl taky židovského původu? Ano, hlavní ideolog toho hnutí (i on židovského původu) označil zmíněného Petra za skálu, ale já bych v takovém případě raději oslavil kanadského lékaře českého původu Josefa Skálu, který se provinil řadou lidstvu užitečných skutků.
Nebo narozeniny, tak to už je vrchol. Můžu snad já za to, že si mí rodiče, v záchvatu nezodpovědného rozkošnictví, nedávali pozor a počali mě? Kdyby se mě zeptali, nevím, zda bych souhlasil. Když mi dojde, co jsem všechno (jejich vinou) zažil, asi bych je hnal bičem.
Ovšem nejsem takový frajer jako jakýsi mladík odněkud z Indie, který se prý rozhodl hnát věc do důsledku. Žaloval prý své rodiče, že ho přivedli na svět, aniž se předem zeptali, zda bude souhlasit.
Když mi to kamarád Jiří Wagner řekl, myslel jsem, že kecá. Ví totiž, jak nesnáším oslavy, tak mi chtěl uklidnit svědomí, že nejsem sám.
Odpověděl zasláním odkazu na článek z britského listu The Guardian. Tím mi ovšem nedokázal vůbec nic, neboť The Guardian se dávno přestal věnovat zprávám o skutečných událostech a věnuje se dnes převážně zprávám o názorech svých redaktorů na události, často jen smyšlené.
Zvědavost mi nedala. Zjistil jsem, že o věci píše až nehorázně mnoho sdělovacích prostředků. Včetně některých, které dodnes mají raději opravdové skutečnosti, čímž se stávají nejen čtenějšími mezi námi nemytými, ale také opovrhovanějšími mezi tzv. elitami.
Až na to, že desítky let v tomto oboru mě ponaučily, že množství ještě neznamená jakost. Zvláště proto, že se ty nejrůznější zprávy příliš podobaly jedna druhé. Jistě, tu nebo tam měl ten nebo onen list o podrobnost více nebo méně, ale i tak, neměl jsem pocit spolehlivé zprávy. I přesto, že jsem se dozvěděl, že jde o součást zbrusu nové ideologie, která se pyšní latinským názvem: anti-natalismus. Prý si planeta nezaslouží být zamořována dalšími lidmi. (První myšlenka, která mě v tu chvíli napadla, zněla: rozhodně ne takovými lidmi, jako jste vy.) I přesto, že jsem se dozvěděl, že na Facebooku mají zastánci tohoto světonázoru své stránky a některé se honosí až stovkami přátel (tomu říkám zneužití vznešených výrazů: přítel, přátelství).
A, hlavně, i přesto, že i já opovrhuji svými narozeninami a tudíž je odmítám slavit, neboť jsem se nijak nezasloužil o svůj vznik. Kdybych alespoň měl tu srandu, kterou (doufejme) měli mí rodiče, když mě vytvářeli, ale byl jsem připraven i o tohle.
Ten mladík z Indie měl údajně říci všem zájemcům, že své rodiče miluje i přesto, že ho proti jeho výslovné vůli vystavují takovým potížím, jako jsou, kupříkladu, školní docházka, shánění práce a ranní hygiena.
Jeho matka měla údajně říci shromážděným novinářům, že ona i její manžel mají svého syna rádi i přes tu jeho žalobu, ovšem maminka měla obdivuhodnou připomínku: žalobu pochopí (nebo i přijme) teprve ve chvíli, kdy jí syn vysvětlí, jak to měla udělat.
Je jistě pravda, že právníci dělají to, co jim říkají jejich zákazníci. I kdyby si stokrát mysleli, že zákazník je mešuge, dokud jeho požadavek není v rozporu se zákonem, mezi jejich povinnosti patří řídit se zákazníkem, nikoliv zdravým rozumem.
Ovšem: právník, který byl ochoten převzít zastupování onoho indického synáčka, je nejspíš stejný mešuge jako jeho mandant. Druhá možnost je, že svou lásku k penězům trochu přehnal.
A právě tady jsem si vzpomněl na Jindřicha VI. v podání Williama Shakespeara. Ve druhém obraze čtvrtého dějství druhé části hry je věta: V první řadě zabijme všechny právníky. (Doslova: The first thing we do, let’s kill all the lawyers.)
Tak tohle bych asi oslavil. Možná i ochotně a rád.