Technologie umožňují výrobu a posunují lidstvo o kousek vpřed. Zejména my teď žijeme ve věku překotné expanze technologií, které přinášejí každý rok nové a lepší výrobky. Některé jsme čekali, ale o jiných se nám ani nesnilo. 

Kdysi byla výroba řemeslná, kdy znalý řemeslník vyrobil celý výrobek sám. Pak však přišla tovární strojní výroba, kdy se na výrobku podílelo několik lidí a vyráběli mnohem rychleji a levněji. To se pochopitelně zručným řemeslníkům nelíbilo, protože je to připravovalo o práci. V tom spočívá zabijácká role nových technologií. Přinesou něco nového, ale také zardousí něco tradičního. Po nástupu automobilů skončili drožkáři, s polovodiči výrobci elektronek. Nyní končí výrobci optických disků CD a DVD a s nástupem SSD disků mají namále také výrobci klasických magnetických hard disků. Kdo vyráběl klasické fotoaparáty, pláče nad konkurencí chytrých mobilů. Podobně zabijáckou roli má teď i covid-19.

Svět se utrhl z řetězu a vývoj nabyl charakteru exploze. Četl jsem teď i o technologii, jak vyrobit dvanáctiletou whisky během pár týdnů s pomocí dubových pilin a štěpků a cíleným zahřátím. Řeknete si, je to fejk, ale co když ji od té dvanáctileté rozezná jen pár zkušených someliérů? Cena je důležitou součástí poptávky a nepreferujeme ji jen my Češi.

Technologie mají i tu průlomovou roli zpřístupnit lidem předměty, které byly pro ně původně nedosažitelné. Kdo by si v sedmdesátých letech dovedl představit, že jednou bude mít na stole počítač, když se jejich ceny počítaly v milionech. Automobily se také staly užitkovým zbožím a v mobilu už můžeme mít takřka přístroj EKG. Navigace nás dovedou podrobně k cíli. Zvykáme si lehko, jen jsme z toho trochu nervózní. Skokově se na technologickém pokroku podepsaly války a souboj dvou supervelmocí. Překotný rozvoj nejenže ohrožuje některá naše tradiční povolání, ale také nás nutí se neustále vzdělávat a rekvalifikovat. Je to stále více souboj technologie a IT s naší nervovou soustavou. Co povolí jako první? Obávám se, že to budou naše nervy. Máme stále mozek člověka doby kamenné. Za těch cca 500 generací se toho v našem genetickém kódu nestačilo moc změnit. Když tě něco ohrožuje, buď uteč, nebo bojuj. Utéct kam a bojovat s čím? Mohou přijít pandemie depresí, revolt, ztrát zájmu. Zdaleka nikde není psáno, že svět spěje k šťastným zítřkům, jak bychom rádi. Je nás zkrátka moc, a proto se nemůžeme dohodnout a nutí nás to vyrábět stále více, levněji a nově. A v budoucnu se možná prát o to, co ještě zbývá.

Jedni vidí v roztočené spirále neustálého růstu spásu, jiní prodlužování agonie. Kdysi jsme rozjeli vlak technické civilizace a ten nás teď neúprosně žene dál. Většinou je příjemné se v něm vézt, ale vystoupit z něj už není možné. Jen vypadnout za plné jízdy se všemi následky. Tak tedy pojedeme dál, teď už rychlovlakem.