Při neodvratně se blížícím neonacistickém pochodu židovskou Prahou, který položí vytoužené květiny na antisemitský oltář s předstíranou odmítavostí vůči irácké válce, vnucují se mi na do úvah výčitky zatemňující svědomí nepříliš zkaženého „jinocha“, který teprve dorůstá do dospělých šatů.

Jak jen to ty holohlavce kritizuji. Jak jen je napadám a zesměšňuji. Jak jen zpochybňuji každičký chlup jejich počínání, pro mne černějšího než tma. Mám na něco takového právo? Ano, mám. O tom odmítám vést polemiky. Stejně i oni mají právo na svobodný názor, na nezávisle formulované stanovisko, byť zapáchající nedýchatelnou ohavností.

O co mi však doopravdy jde? Nevidím problém, jemuž je vystavena naše nezralá demokracie v lidech, kteří před očima veřejnosti a v záběru dobře zaostřených fotoaparátů a televizních kamer manifestují svou nenávist k neblaze historií postiženému národu. Nejhorší nenávist není ta mediálně a bez pochybností šířena úzkou, na okraji živořící menšinou. Nejhorší nenávist je v obyčejném člověku. V řadovém článku anonymní masy schovávajícím se za bezduchost a prázdnotu druhých. Nenávist skrytá a šířená náznakem, v ústraní, bez čekané odezvy.

Antisemité jsou společenstvím nevyhubitelným. Stejně jako antigermanisté, antiamerikanisté, antipolonisté… i antibohemisté. Každý národ má své nepřátele. Němci jako Češi, Američané jako Poláci, amazonští indiáni jako Eskymáci. Nikdy ale nebyla nenávist k žádnému národu tak institucionalizována, vystupňována a globálně šířena jako nenávist vůči Židům.

Můžete se mnou nesouhlasit, ale ze zkušenosti tuším, že protižidovská nevole je též dnes 60 let od holocaustu v naší společnosti stále živá. Ve škole od svých spolužáků často zaslechnu přirovnání „Ty jsi mi pěknej žid“ nebo „Já ti dám, židáku“. Pokaždé jde o situaci, kdy někdo potřebuje od někoho půjčit jistou sumu peněz a oslovený nevidí naději na návrat poskytnuté částky. Zvláštní. V lidové řeči se slovo Žid okamžitě pro nevýznamného prosťáčka mění v synonymum slov lakomec, chamtivec, hamoun. Tedy ve zcela hanlivé výrazy.

Vskutku lidé židovského původu vynikali nad ostatní nadáním hospodařit s penězi, k čemuž je popravdě donutily okolnosti vývoje. Stejně tak byly i talentovanými vědci, spisovateli, literáty, filosofy, zkrátka intelektuály. Sám se ovšem v realitě každodenního života nesetkávám s výrazivem typu „Jsi bystrý jako Žid“ popřípadě „Lepší báseň by snad ani Žid nenapsal“.

Proč si tedy Židy spojujeme výlučně s pejorativními jevy? O tom bylo již leccos napsáno. Já mám na srdci jinou otázku. Kolik z nás, výmluvných popíračů antisemitismu, kleplo včas svého kamaráda či kolegu přes ústa, když začal své předsudečné hudrování? Přiznám se sám za sebe, že nikdy. A to přisprostlé narážky na lid s Davidovou hvězdou poznamenaný nevýslovně krutým osudem slýchávám ne zřídka.

Stydím se za to. Stydím se za některé primitivně se projevující přátele. Stydím se rovněž za sebe, že jsem pro včasné „vymýcení“ jejich primitivismu nic neudělal.

A co vy?

Autor je student, spolupracovník Institutu K.H.Borovského www.ikhb.cz