Proto, aby právo platilo pro všechny a nejen pro vrstvu vyvolených - vyvolených ať už vlastnictvím stranické legitimace nebo vlastnictvím majetku. Není tajemstvím, že téměř všude existuje souvislost mezi pořádkem a mocí. Některé země jsou odolnější svojí tradiční hladinou morálky, jiné méně. Dobrým indikátorem jsou novináři a jejich investigativní činnost. Pokud jejich práce má za následek právní postih, je stav země v pořádku, a pokud ne, jako třeba v Česku, pak je potřeba udělat systémovou změnu. Není možné přehlížet či tolerovat, že nestoudné kauzy předkládané novináři jsou ze strany justice ignorovány nebo je na ně spravedlnost krátká. Pokud šála s indiciemi zakázané strany přehozená za sklem řidiče zapříčiní jeho potrestání, ale zpronevěřené miliardy zůstanou bez postihu, je zřejmé, že právo není zcela nestranné, ale přiklání se na stranu moci, ať už politické či finanční. Vlastník téměř bezcenné šály zřejmě nemá na palmáre významného advokáta, zatímco si držitel byť iluzorních miliard může dovolit zaplatit miliony za svoji obhajobu obyčejně končící verdiktem, že ztráta nenastala úmyslně, ale v důsledku jakýchsi nepředvídaných okolností. Právě vymahatelnost práva poukazuje na právní stav společnosti a skutkově závisí na těch, které společnost nechává prosazování práva realizovat. Aktuální propojení moci a práva budeme moci sledovat na kauze ošizených právních titulů udělovaných v super-zkráceném studiu na právnické fakultě ZČU. Jsem si skoro jistý, že k žádnému odejmutí titulů nedojde, protože právní sounáležitost a šikovní advokáti najdou dostatek právních kliček a důvodů, jak tomu zabránit, stejně jako je našli při zamezení postihu vytunelovaných částek. Je to další státní ostuda, zejména když se tituly dají dnes koupit regulérně na internetu, svým dopadem srovnatelná s ostudným komunistickým režimem, kdy vymahatelnost práva byla hrubě zneuctěna, ale kdy přesto všechno se politické doktoráty RSDr. udělovaly až po řádném několikaletém studiu říjnové revoluce.

Marasmus tohoto nezáviděníhodného stavu společnosti se odvíjí od stavu politiky, neboť do politiky mají přístup spíše lidé, kteří hledají ve veřejné správě zdroj pro své obohacení, než ti lidé, kteří chtějí sloužit státu. Názorový souboj mezi levicí a pravicí vymizel a byl nahrazen osobními výpady, zesměšňováním a nečestnými útoky se záměrem likvidace protivníka soupeřícího o získání významného místa, nikoliv bojujícího o zlepšení státotvornosti. Pokud si velké strany půjčí na kampaň od sponzorů 300 milionů a menší nastupující strany polovinu, je nasnadě, že to všichni budou muset v budoucnosti splatit, protože nic není zadarmo. A jak jinak než znovuzavedením korupce ve státních zakázkách jako kompenzace dárcovství (sponzorství a nesplacených půjček), které se dosud ukázalo beztrestné a jehož právní postih je dlouhodobě jen otázkou slovních hříček. Pokud těmto stranám opět dáme svůj voličský hlas, zůstane vše při starém, bezútěšném stavu za bezúčelného vyhazování státních peněz byť za dementní billboardy (co by se za to dalo postavit hospiců!). Ale volba je v našich rukou, tak jak byla i v minulosti, této zodpovědnosti se nezbavíme! Musíme začít sledovat, kdo a jak je zamotán do intrik, a můžeme vsadit na ty, co se do finančních kauz nezapletli, a nemusíme svěřit chod věcí veřejných těm, o kterých předem víme, že už po mnohá léta škodí. V některých zemích se s novou volbou vymění kompletní garnitura politického vedení i vlády, zkusme to zavést i u nás. Nevěřme krásným slovům, která nás mají utišit ať už vidinou zlepšení sociální sítě nebo snížením dluhů, staronoví politici to budou stejně dělat jen na náš účet a nikoliv na svůj. Je pravděpodobné, že bez ohledu na ideové rozdíly se po volbách strany semknou do jakési národní fronty, podobné té kdysi zprofanované poválečným spiknutím KSČ, národních socialistů, lidovců a sociálních demokratů proti ostatním prvorepublikovým stranám (zejména agrárníkům, národním demokratům a živnostníkům). Tehdy (v roce 1946 a 1948) jsme proti kandidátům stran národní fronty mohli volit jen bílými lístky. Mimochodem, nebylo by špatné dát takovou šanci nevoličům, a tak je přilákat k volbám - kdyby takové volební bílé lístky znamenaly volná místa v parlamentu, to by se ušetřilo, a těch pár osob, co by se tam dostalo, by se dohodlo stejně, jako by byly v plném počtu.

Často slyšíme, že nové strany jsou nedefinovatelné a prázdné, bez členské základny ovládané úzkou skupinou nečitelných lídrů a že jsou tak největším nebezpečím demokracie na rozdíl od zavedených stran, jež mají desetitisícové členské základny, které ale nic nezmohly při střežení zásadovosti svých stranických lídrů. Množná, že právě naše doba je příkladem propadu úlohy národních osobností a poukazuje na nutnost potřeby růstu nových elit, tak proč je nenecháme vyrůst! Ale vážně, proč nespojit tradici s novostí a volit stranu zelených s číslem 20, jejich idea životaschopné krajiny není špatná a právě spory v jejích řadách byly důkazem, že mají svoje názory a nepodléhají diktátu vedení, a že ani podnikatelskému lobbismu se nepodařilo u nich zahnízdit. Mají celosvětovou tradici a umožňují růst nových tváří, jedou bez dluhů a sponzorů, kteří by je později mohli vykořisťovat, a jistě by přinesli novou vizi mladší generace do naší zkornatělé politiky. Stejně tak Občané s atraktivním číslem 1, kde figuruje nenápadný, ale dlouhodobě morální Klub angažovaných nestraníků (KAN) s kořeny až do Pražského jara v roce 1968. Nechceme přece skončit u velké bezideové koalice ODS a ČSSD, ani u extremistů Dělnické strany nebo jako v Anglii u protestního hnutí NOTA („nikdo od těch aktivních“), kteří vtipně proklamují, že jsou nejlepší voličskou alternativou na parlamentní místa, která nechtějí, protože ani nic neslibují.