Před časem se v tisku objevila překvapivá zpráva o tom, že za minulého režimu vycházely básnické sbírky a výbory v nákladu kolem dvaceti tisíc výtisků, v devadesátých letech to bylo o řád méně a nyní jsme klesli o další řád na nějakých tři sta kusů. Je na tom cosi znepokojivého. Nejde totiž pouze o „básničky“, ale také o to, kam se ubírá společnost i co se mění a odehrává v našem nitru. Je to otázka pro psychology a sociology, ale domnívám se, že se tím nezabývají. Pokusme se tedy o laický pohled.
Naši povahu, chování i prožívání neurčují pouze dědičnost a výchova, ale významnou roli hraje i prostředí, ve kterém se pohybujeme, a také situace, v nichž v posledku nebýváme sami svými pány více, než bychom mohli předpokládat. Co se dá říci o naší každodennosti? Mnozí vnímají, ať vědomě či podvědomě, své okolí jako nepřátelské. Stresuje nás rychlost i změna toku událostí, které ani nestíháme sledovat. I moderátoři v mediích někdy drmolí tak rychle, že se až přeříkávají. Nejsme ochotni číst dlouhé články, potřebujeme „kraťasy“ s pokud možno nejbohatším obrazovým doprovodem. Ovlivnila nás tak již v minulosti televize a v poslední době přitvrdil internet?
Pravdou je, že nás media neustále zahlcují katastrofickými událostmi, ale pravdou je i to, že konzumenti přímo lační po takových zprávách. Podléháme masochismu? Flagelanství? Nebo jde o prostou závislost shodnou se závislostí na omamných prostředcích? Každý zkušený novinář může potvrdit, že největší zájem vyvolává zločin a sex. Každá droga si ale vyžaduje stále vyšší dávku. Stejně se chová i droga zvaná vzrušení. To, co by ve zpravodajství ještě před několika lety ani neprošlo, je dnes již zcela běžné a hranice toho, co je či není vkusné, se stále více posouvají. Je vůbec možné se v takovém světě posadit do pohodlného křesla, ztlumit osvětlení a zastavit příval myšlenek plných starostí, vzteku, lítosti, ublíženosti a bezmocnosti? Nemyslet na to, co bude, či se utápět minulosti?
Zní to tak pohádkově, ale my už to často ani nedokážeme. To nicnedělání znervózňuje. Musíme vstát, rozsvítit a jít dělat něco neodkladného. V našich životech už totiž nechybí jen schopnost nechat se unášet uklidňující hudbou či krásou slova. V našich životech chybí mnohem důležitější věci a od těch se potom to výše zmíněné odvíjí. Mám na mysli takové vlastnosti, jakými jsou například skromnost, slušnost, soucit, ohleduplnost nebo pokora. Dokážeme i přesto, že jsme nevěřící, vnímat něco takového, jako je posvátno?