26.5.2022 | Svátek má Filip


ÚVAHA: Příznaky degenerace naší civilizace

24.7.2018

Všichni to tak nějak cítíme, že si sice žijeme dobře, ale s naší civilizací to není úplně v pořádku. Dostáváme se pomalu někam, kam jsme možná ani nechtěli. Začalo to po konci studené války a rozpadu bipolárního světa. Vyrojily se globální konflikty a spousta nápadů, jak uspořádáme nově svět. Ten nejsilnější proud byla globalizace, která vycházela z neoliberální filozofie bývalých hippies, dnes univerzitních profesorů a jejich následníků, že všichni lidé jsou v podstatě stejní, dobří a svět je jedna velká rodina. To vyhovovalo i obchodní lobby, a tak to podpořila ekonomicky. Všude na světě budeme jíst stejné jogurty, pít stejné coly. Ti, kterým se to nelíbilo a měli třeba raději podmáslí, byli označeni za zpátečníky. Ti silnější to pochopitelně prosadili.

Když už tedy jíme podobné potraviny, tak bychom měli mít všude i podobné vlády. No a který systém je ten nejlepší a univerzální? No jistě, západní demokracie. Však to časem pochopí i Křováci v Africe. Ale nepochopili. To, že demokracie absolvovala několik století vývoje, než dospěla do své současné podoby a než ji lidé absorbovali, se jaksi přeskočilo, a tak se roubovala na feudální či dokonce na kmenové systémy. Ty byly zrovna ve fázi diktátorských režimů, kdy jenom silná ruka a trocha strachu zabrání chaosu a zmatkům. To nám jaksi ušlo. A tak jsme iniciovali ta různá „jara“ a „barevné revoluce“. Místo aby nastal očekávaný ráj na zemi, vypukly občanské války a zmatky. Než aby po pádu diktátorů vznikly občanské společnosti, na které nebyl nikdo připraven, chopila se moci militantní uskupení. V případě arabských zemí militantní islám. A tak sklízíme ovoce v podobě vln běženců, ze kterých se stal dobrý byznys, zejména když se dali do pohybu ti ekonomičtí.

Vykonavatelé dobra horečně pracují i na starém kontinentu. Komplikují nám život různými nařízeními a regulacemi. Jistě, buďme spravedliví, leccos se jim i podařilo. Třeba volný pohyb osob a zboží je příjemný. Cílem je vybudovat Spojené státy evropské jako silného hráče, ale i ty americké byly vybudovány za cenu téměř vyhubení původního obyvatelstva. Bude třeba i zde naředit „původní obyvatelstvo“ nově příchozími, aby se vzdalo svých národnostních rozdílů a tradic? Nejdou však na to nejlépe a ono „my to zvládnem“ možná povede spíše k evropskému chalífátu. Ne, nedělám si legraci. Nebude to pochopitelně hned, ale pracují proti nám obrovské rozdíly v porodnosti. Dělohy žen jsou silnější zbraní než ty nukleární. A pevný, odhodlaný řád islámu proti rozkolísané, dekadentní a věčně jen žvanivé západní společnosti bez pevného zakotvení. Jak to může dopadnout?

Přehnali to, a možná to už i sami vědí. Proto se v mnoha evropských zemích dostávají k moci konzervativní síly prosazující národní zájmy. Dostávají od současných vládců a médií nálepky xenofobů, rasistů a populistů. Ale protože vyjadřují to, co si myslí stále více lidí, tak sílí. Nebude však už pozdě, než stačí reformovat i evropské vedení?

Dobře, to je scéna, ve které žijeme. Ale v čem tedy degenerujeme tak nějak my všichni? Jsou to zdánlivé maličkosti, ale ďábel se přece skrývá v detailech. Ideálem a vzorem mladých nejsou vědci, kteří něco objevili, či vynikající lékaři, ale zpěváci, filmoví herci nebo sportovci, za jejichž přestupy a na jejich mzdy se vyplácejí neodůvodnitelné sumy. Zábava je to nej. Libujeme si a jsme zavaleni negativními zprávami a to pozitivní je nezajímavá banalita, bizarní směry v umění a humoru, šíříme spamy, počítačové viry a konspirační teorie. Sledovací snahy státní moci, zjednodušování populární hudby až k pouhému rytmu svědčí o tom, že harmonie netáhne. Hrdinou literárních děl je povětšině narušený člověk, často na okraji společnosti, a je naznačováno, že za to můžeme my všichni. Zpochybnění rodiny jako základního článku společnosti, stírání rozdílu mezi mužskou a ženskou rolí, rozmazání hranice pravdy a dobra a zla. Plýtvání potravinami a vodou. Vydírání většiny menšinami. Každý chce být poradcem, sociálním antropologem či něco posuzovat nebo prodávat, ale málokdo něco vymýšlet či vyrábět. To je náš dnešní obraz, ať chceme nebo nechceme.

Není to žádná sláva a rozhodně ne obraz společnosti, kterou čekají slavné zítřky. Na scénu se totiž tlačí další. Zatím ne tak dobří, ne tak silní a ne tak bohatí. Ale kompaktní a zakotvení. Odhodlaní a tvrdě pracující. A to je to, co v dlouhodobém měřítku rozhoduje. Na nás tedy je, jestli si povzdechneme „co se dá dělat, bylo to hezké a vlastně zatím ještě je“, nebo se s tím pokusíme ještě něco udělat. Historické hodiny právě odbíjejí dvanáctou.