V diskusi na LFŠ v Uherském Hradišti zmínill MUDr. Petr Štěpánek z mobilního hospicu důležitý poznatek z doby vrcholu pandemie. Nemožnost rozloučit se se zemřelými ponechá v pozůstalých otevřenou ránu na dlouhou dobu.

Dodal, že téměř všechny rituály lze odložit, ale rozloučení se zesnulým nikoli. Striktní omezení počtu přítomných při pohřbu považuje ze strany státu za nehoráznost. Opravdu jsou rituály tolik potřebné pro zdravý vývoj člověka?

Každá jen trochu strukturovaná společnost má své rituály. I tzv. „primitivní národy“ v Amazonii či Africe mají obřad, při němž se z chlapců stávají muži. Jsou na naše poměry poměrně drastické, nicméně v daných podmínkách mají svůj nepochybný význam pro přežití.

Křesťanství i judaismus mají rituály velmi podobné (křest – u chlapců obřízka, biřmování – bar micva, poté svatba a nakonec pohřeb). I komunistická společnost pochopila, že se bez nich neobejde, a tak se objevilo vítání občánků a předávání občanských průkazů, jež tak nějak neuměle korespondovaly s náboženskými úkony zmíněnými výše. Pomíjím, že je rozšířila ještě o povinné uctívání „vrcholných představitelů“ při existenčním marši na Prvního máje.

Zdá se však, že v naší společnosti potřeba rituálů jaksi mizí. Nelze než odhadovat, kolik narozených je pokřtěno (mnoho jich asi nebude, obřezaných budou spíše jednotky), kolik je biřmováno atd. Sňatky začínají být přežitkem a hodně lidí volí tzv. volný vztah, poslední dobou okořeněný tzv. „polyamorií“, tedy soužitím několika jedinců obého pohlaví. I konec života je často provázen „zpopelněním bez obřadu“.

Zatímco křest, vstup do dospělého života či svatbu lze jaksi „dohnat“, u posledního rozloučení je toto nemožné. Moderní doba vytěsnila smrt jakožto cosi nepatřičného, o čem se nemluví, co vlastně ani neexistuje. Lékařská věda prodlužuje život, „postará se o nás“, takže myslet na poslední věci člověka není „salonfähig“. A to přesto, že každý dobře ví, že jde o jednu z mála jistot, kterou ve svém životě má.

Je účast na pohřbu blízkých osob opravdu tak důležitá? Měly by na nich být i děti? Každý jen trochu erudovaný psycholog na obě otázky odpoví jednoznačným ano. Řečeno obráceně, pokud se s naším blízkým či milovaným nerozloučíme, zůstane v nás cosi otevřeného, nedokončeného, co nás bude pronásledovat dlouhou dobu, možná celý zbývající život. I když se na první pohled zdá, že sedět vedle rakve, v níž spočívá náš blízký, může působit traumatickým dojmem, není tomu tak. Svou účastí pomáháme uzavřít zemřelému jeho životní pouť, dnes již prakticky nekonaná pohřební hostina pak měla za úkol ponechat pozůstalým prostor pro dobré jídlo a pití, kterým se zmírní stres. Současně i možnost vzpomínat na zemřelého, připomenout si jeho skutky (zvláště ty dobré) a tak symbolicky uzavřít jistou kapitolu života těch, kteří zde zůstali. Děti pak zjistí, že existuje cosi, co následuje poté, když se z jejich života vytratí dědeček či babička.

Mám za nepochybné, že značné procento frustrací dnešního člověka je dáno absencí zmíněných rituálů. Že vyplnění života nekončící zábavou nekonečných seriálů, návštěvou exotických míst, ranních kocovin po báječných večírcích atd. je pro člověka nedostačující a z toho posléze plyne „únava životem“, která již dnes v zemích Beneluxu je důvodem o žádost o euthanasii. Rituály jsou (či měly by být) jakýmisi pevnými body lidského života, o které je možné se opřít a které ve své podstatě dávají lidskému bytí zde na zemi smysl.